Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch - 19.časť

6. května 2012 v 11:06 |  Knihy
Hned druhý den chtěl Jesper zase sex a já se podřídila jeho vůli. Koukala jsem do stropu, když na mně divoce přirážel, a přemítala, jestli budu žít zase normální život. Postupem času už jsem ani nedoufala, že se někdy uzdravím. I když to ve ško­le šlo dobře, cítila jsem se mimo. Neměla jsem žádnou před­stavu o budoucnosti. Čeká mě vůbec nějaká, chci vůbec něja­kou mít? Pokud bych si ji doopravdy přála, musela bych se přece jednoho dne vzdát své anorexie, která postupně zaplnila celý můj život. Bylo těžké věřit v budoucnost, když jsem večer co večer usínala s pláčem.
Od té doby, co jsme spolu zase začali spát, se můj vztah k Jesperovi trochu zlepšil. Dělalo mi starosti, že při jeho dote­cích vůbec nic necítím, ale snažila jsem se na to nemyslet. Brzy snad opět začnu toužit po tom, aby se mě někdo dotýkal - a pokud ne, tak budu prostě muset žít sama. V jedné věci jsem však měla jasno. Než s někým spát a nic při tom necítit, tak to radši nic.
Dnem i nocí se mi hlavou honily myšlenky na krásnou Pam. Nedaly se zastavit. Dost se mě to celé dotklo a štvalo mě, že to Jesper nechápe. Zanedlouho po té neděli, co si přečetl její do­pis, jsem to ještě jednou nadhodila, ale on se hrozně rozzuřil. Dal jasně najevo, že kdyby měl volit, vybral by šiji. Nemohla jsem mu to odpustit a oddávala se myšlenkám, jaké by to bylo, kdybych si tenkrát nechala Reného. Ten by na mě byl určitě hodný, utěšovala jsem se.
"Kdy přijede Pam?" Bylo mi jasné, že vstupuji na zakázané území, ale nemohla jsem si pomoct.
"Za dva týdny." Jesper si zapálil cigaretu a vstal.
"No, tak to je pěkný, neztrácí čas, co?"
Ušklíbl se: "Měl jsem pocit, že jsem ti jasně řekl, že se s te­bou o Pam už nebudu bavit."
"Promiň, ale odkdy máš výlučné právo rozhodovat o tom, o čem se bude mluvit v tomhle domě. Kdybychom se měli ce­lý den bavit na tvojí fotbalové úrovni, tak bych se z toho mu­sela zbláznit." To sedlo. Oči mu plály zuřivostí. Sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale bylo jasné, že jsem mnohem vzděla­nější než on. Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, jen jsem měla chuť ranit ho, tak jako on ranil mě.
"Drž hubu, už tě mám s tou tvojí nemocí plný zuby."
"No tak toho jsem si fakt ještě nevšimla, ty pitomče." Praštila jsem rukou do stolu a jeho milovaná žlutá váza, vá­noční dárek od jeho máti, spadla na zem a rozbila se na tisíc kousků.
"Co to sakra děláš?" Chytil mě za ruku.
"Odstěhuju se, Jespere, já už se na tebe taky nemůžu dál kou­kat." Tak a bylo to venku. Rychle jsem si zapálila cigaretu.
"Jen si jdi."
"Taky že půjdu!" Práskla jsem dveřmi do ložnice a sedla si vztekle na postel. Ať jde do háje! Nezůstanu tady, zatraceně! Přestěhuju se zas k mámě, i kdybych měla umřít. Až ta Pam, nána jedna pitomá, přijede, máji mít.
Jesper couval s fiatem po příjezdové cestě, až kamínky odle­tovaly. Jak zahýbal za roh, malé pneumatiky jen kvílely. Mu­sel být pěkně naštvaný, když těm drahým gumám dával takhle zabrat.
"Mami, já chci domů." Přinesla jsem si telefon ke stolu v kuchyni a nalila si do sklenice s lehkou colou velký gin.
"Myslíš jako přestěhovat se sem?"
"Jo, pohádali jsme se, teď už tu bydlet nemůžu. Smím se vrátit domů?"
"Samozřejmě." Řekla to jistě a spokojeně a já si oddechla. Konečně se zase dostanu domů, pryč od toho idiota. Zavěsila jsem a pořádně si lokla, kašlu na ty kalorie navíc, stačí si vzít o pár tabletek víc.
Šla jsem do ložnice, vytahala svoje šaty ze skříní a naházela je do kufru. Naštěstí jsem nevlastnila nic než oblečení, takže jsem nepotřebovala stěhováky.
"Lindo, mohla bys pro mě přijet?" zavolala jsem svojí se­stře.
"Jo, kdy?"
"Teď, stěhuju se pryč od Jespera!"
"O.K., budu tam za 20 minut." Byla jsem jí vděčná, že se nezeptala proč. Nechtělo se mi o tom mluvit, byla jsem úplně vyčerpaná. Kufr už byl nacpaný k prasknutí, když na mě Linda zahoukala. Vláčela jsem těžký kufr za sebou a ona rychle vy­skočila z auta, aby mi pomohla.
"Copak je, bulíku." Ta stará přezdívka, která mi jinak byla vždycky protivná, mi vehnala slzy do očí.
"Chci domů k mámě, Lindo, už tady bydlet nemůžu." S po­chopením přikývla, a když zahýbala s mazdou na cestu do města, vzala mě za ruku. Neohlédla jsem se ani jednou. Klíče jsem hodila do schránky a teď buďu muset sebrat všechny síly, abych mu nevolala.
Té noci jsem nemohla spát. Linďa mi nejdřív udělala kafe, do­konce jsem snědla i půlku housky, a pak mi ustlala na gauči.
Měla jsem strach, co se mnou teď bude. To snad ani není prav­da, že jsem se jen tak přestěhovala. Kde se ve mně vzala všech­na ta zloba? Nikdy jsem svůj vztek moc najevo nedávala, ale tentokrát ano. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na tu žlutou vázu rozbitou na tisíc kousků. Pane jo, jak ho to naštvalo, puntičkář jeden.

Schoulila jsem se s rukama kolem kolen a kývala se ze stra­ny na stranu. Ať se stane cokoliv, nikdy se k němu zpátky ne-nastěhuju. Už bych nemohla spát s mužem, kterého nemiluju. Chtěla jsem být milována taková, jaká jsem, a když to nepů­jde, tak si budu muset vystačit sama. To by asi taky bylo nej­lepší, mé tělo by aspoň mělo pokoj. Utěšovalo mě, že už se nebudu cítit vinna, že ho sexuálně neuspokojuji. Nechtěla jsem se zabývat city, chtěla jsem myslet jen na jídlo. Ještě jsem si skočila do kufru pro tabletky a pak šla spát.
"Vstávej." Máma stála s úsměvem ve dveřích. Bylo pět ho­din ráno, týden poté, co jsem se přestěhovala domů. Všechno šlo nad očekávání dobře. Bylo nám spolu opravdu fajn. Doma jsem jedla vlastně jenom jednou, večer, takže pozornost se omezovala pouze na večeři. Stejně jsme se však nemohly tak úplně shodnout na tom, co buďeme jíst. Máma samozřejmě chtěla, abych jedla co nejvíc tuků, ale to jsem odmítala. Snaži­la jsem sejí vysvětlit, zeje lepší, abych jedla málo než vůbec nic, což akceptovala. Zjistila jsem, že se mi jí lépe, když se se mnou nikdo o jídle nebaví. Dokonce jsem snědla celý karba­nátek a necítila žádnou vinu. Měla jsem z toho radost i strach zároveň. Kam to půjde dál? Už jsem to vzdala? Jak velká pak byla moje radost, když jsem o 14 dní později zjistila, že jsem nepřibrala ani gram.
Také jsem teď během dne spalovala více kalorií, když jsem bydlela u matky. Choďila jsem na autobus, z autobusu na vlak,
z vlaku do školy a pak zase nazpátek. Nebylo pochyb o tom, že jsem začala jíst víc, ale naštěstí se to na mně nijak neproje­vovalo. Každý večer jsem pokládala hlavu mámě do klína a ona mě houpala ze strany na stranu. Myslím, že měla pocit, jako bych byla její malé děťátko, a já jsem si vychutnávala její pozornost. Její radost pro mě hodně znamenala, čím byla šťast­nější, tím víc jsem jedla. Když byla občas podrážděná a ve stresu, nemohla jsem polknout ani sousto. Kolem stolu musela být naprostá pohoda, abych se dokázala přimět něco sníst.
Jesper párkrát zavolal, ale já to vždycky brzo ukončila. Oči­vidně měl strach, že jsem naštvaná a budu ho pomlouvat, ale ujistila jsem ho, že jsem jenom ráda, že jsme se nakonec shod­li na tom, že se k sobě nehodíme. Když jsem s ním mluvila naposledy, popřála jsem mu dokonce hodně štěstí s Pam. Dnes jsou z nich manželé.
"A kdy prosím tě začneš zase jíst?" Můj starší bratr si mě pro­vokativně změřil pohledem.
"To teda fakt nevím," odpověděla jsem rozmrzele.
"Ty ses prostě divná."
Rozbrečela jsem se a naštvaně se na něj otočila: "Ty tuhle nemoc sakra vůbec nechápeš a nikdy ses o to ani nesnažil." Viděla jsem mu na očích, jak mu to je líto. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s mojí nemocí, ale nemohla jsem snést, že jsem se kvůli němu při jídle zase rozbrečela.
"Kolikrát jsi za mnou byl v nemocnici?" Skutečnost byla taková, že mě v nemocnici nenavštívil ani jednou. Bylo to vel­ké zklamání. Nebylo žádným tajemstvím, že nesnáší nemocni­ce, ale měla jsem tak nějak pocit, že by měl být schopný se přes ten strach přenést. Potřebovala jsem mít jistotu, že mě má moje rodina pořád ráda, i když už nejsem taková jako dřív.
Často jsem jim říkala, jak moc pro mě znamenají, takže mě hrozně bolelo, když to neopětovali. Vstala jsem od stolu a šla do kuchyně. Už jsem nedokázala pozřít ani sousto. Nálada by­la na bodu mrazu.
"Promiň, Marie," André se za mnou vytratil do zahrady.
"To je dobrý," brečela jsem, "jenom kdybys věděl, jaké to je žít podle toho, co ti přikazuje hlas uvnitř hlavy. Kdyby to jen trochu šlo začít zase normálně jíst, aby všichni mohli být šťast­ní, tak už bych přece dávno začala."
"To chápu." Objal mě a já jeho s vděčností taky. Zbytek ve­čera jsem dělala, jako že se nic nestalo, ale v duchu jsem bre­čela. Nejmíň ze všeho jsem si přála, aby kvůli mně byli v rodi­ně nešťastní, a přitom se mi právě to povedlo. Nedokázala jsem se přimět sníst ani půlku housky k večerní kávě, jak jsem teď byla zvyklá. Pocit, že jsem zklamala, mě dusil v krku a žádné jídlo jsem si nezasloužila. Ten večer jsem snědla 32 tabletek, jejichž účinek jsem naplno pocítila hned ráno ve vlaku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools