Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Březen 2012

29.3 :)

30. března 2012 v 10:01 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:rožtek s cottage cheesom, tvarohový koláč (9:00)
Desiata:-
Obed:pol rožka s cottage cheesom(14:00)
Olovrant:-cereálny rožtek s cottage cheesom, kúsok lazaní (16:30)
Večera:-
Pitie:1 l minerálky

FUNNY COTTAGE CHEESE DAY :)

28.3. :)

29. března 2012 v 10:05 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:káva (7:00)
Desiata:4 schokobons,2 tofife(10:30)
Obed:-
Olovrant:pár hranoliek,3slané paličky,jablko(17:00)
Večera:koštovanie ,,číny" , rožtek s cottage cheesom (20:00)
Pitie:1 l minerálky, káva

27.3. :/

27. března 2012 v 21:49 daily news
JEDÁLNIČEK:

Raňajky:cereálna žemla so syrom (6:00)
Desiata:-malá kinder čokoláda,rožtek so syrom,tvarohový koláčik (12:00)
Obed:-
Olovrant:-zmrzlina, 4 šišky (16:00)
Večera:2 chlebíky s maslom,2 cesnakové koláčiky (21:00)
Pitie:0,5 l čaju; 0,3 l minerálky

Vím jak chutná vzduch - 17.časť

27. března 2012 v 20:44 Knihy
Mám zavolat mámě, nebo se mám se svým strachem svěřit Jesperovi?
Zase jsem vstala, vzala si v kuchyni jednu cigaretu z Jespe-rovy krabičky a pak šla zavolat mámě.
"Mami, mám strach, tekla mi krev z nosu a teplotu mám je­nom 34,9."
"Nebylo by lepší jet do nemocnice?"
"Ne, ani za nic, mami! Tam už mě nikdo nedostane." Rych­le jsem se rozloučila a šla si zas lehnout. Kašlu na tu pitomou nemocnici. Jestli umírám, tak mi tam stejně nepomůžou.
Následujících pár dní jsem se pořád bála, že mi zas bude špat­ně, ale když mi ani třetí den neteklo z nosu, byla jsem si jistá, že nebezpečí pominulo. Samozřejmě, že to byla jenom prasklá žilka, a to přece není nic nebezpečného, snažila jsem se pře­svědčit sama sebe.
Přece jen jsem však ze samého strachu dva týdny nevyvolá­vala zvracení. Zato jsem zvýšila denní dávku projímadla na 24 tabletek. Brala jsem je pokud možno stále ve stejnou dobu, abych neriskovala, že si zase nadělám do kalhot. Plný účinek se většinou dostavil po šesti až devíti hodinách. Pořád jsem měla křeče v břiše, ale naučila jsem se je mít ráda. Vždyť tak mi moje střeva jenom dávala najevo, že o žádné jídlo nestojí.
Zvykla jsem si na hodně malé množství jídla, a tak pokaždé, když jsem se snažila jíst trochu normálně, jsem dostala hrozné bolesti. Utvrdilo rně to v tom, že už normálně jíst nemůžu - ne snad, že bych o něčem takovém uvažovala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak si uspořádat život. Budu někdy zase tak zdravá, abych mohla bydlet sama? A co škola, dokážu to dál zvládat, nebo mě síly najednou opustí? Každý den jsem na několik hodin utíkala do snů, ale nakonec nad ni­mi vždy zvítězil můj vnitřní hlas. Nemohla jsem to vzdát, zrovna když se mi povedlo váhu takhle snížit. Byla jsem pá­nem vlastního těla a hrozně jsem se bála, že tenhle pocit kont­roly nad věcmi ztratím.

"Ty nebudeš nic jíst?" obrátila se ke mně Pia, jedna holka z mo­jí třídy.
"Ne, nemám ani moc hlad, to jsou ty moje zatracený stře­va." Vykouzlila jsem na tváři grimasu, která by se k tomu mohla hodit, a potáhla zhluboka z cigarety.
"V sobotu k nám zvu holky na večeři," k našemu stolu při­šla další spolužačka, "nechceš přijít?"
"Jo, ráda. V kolik to je? Do sedmi něco mám, ale mohla bych se stavit, až budete najedené," odpověděla jsem.
"Budem večeřet až v osm, tak to určitě stihneš."
"Nechtěla bych vám to s jídlem nějak komplikovat, víš, že skoro nic nemůžu."
"Tak si prostě vem něco s sebou," usmála se na mě.
"Jo, no tak jo. To bude fajn."
Celou cestu autobusem domů jsem si lámala hlavu, co si tam s sebou mám vzít. Nemůžu tam přece přijít s půlkou jabl­ka, myslely by si, že jsem se zbláznila. No, možná jsem přece jenom měla říct, že děkuju, ale nepřijdu, když se to tak vezme, tak se toho v podstatě stejně nezúčastním. Tak proč bych ne­mohla prostě zůstat doma? Stejně nebudu opravdovou součás­tí skupiny. Nic o mně nevědí a já bych jim pravdu neřekla ani za nic. Možná bych si mohla vzít arabský chléb se salátem a rajče - bylo by to příliš mnoho kalorií?
Když jsem dorazila domů, vzala jsem si kalorickou tabulku a vypočítala, kolik kalorií by to celkem bylo. Zhruba 250 kalorií, to už bych ten den nesměla sníst nic jiného. Sakra, tak ráda jsem měla příjem kalorií rozdělený do celého dne; a ne abych je všechny snědla naráz. Takhle umřu hlady. Přemýšlela jsem nad tím hlouběji a rozhodla se, že bych si s sebou mohla vzít jen půlku arabského chleba a říct jim, že už jsem se najed­la dřív. Na to určitě skočí. S úlevou jsem si vlezla do sprchy. Teď už na to nebudu muset myslet, jen se ještě zeptám Jespera, jestli by mě mohl v jedenáct vyzvednout.
Beztak jsem vždycky odcházela jako první, dělalo mi hrozné problémy být společenská, protože se mi hlavou honila spous­ta myšlenek. Večer jsem byla pokaždé brzo unavená. Zvykla jsem si před usnutím žvýkat žvýkačku, každý večer to byl stej­ný rituál. Uložila jsem si žvýkačku do nočního stolku, a když Jesper zhasl, vzala jsem si ji a dala na jazyk. Nechala jsem ji ležet v puse pět minut, abych si co nejvíc užila tu chuť, a až pak jsem začala žvýkat. Žvýkala jsem, než-se chuť vytratila, pak jsem se šla vymočit a spolkla projímadlo.
Počet projímavých tabletek záležel na tom, kolik jsem toho přes den snědla, ale většinou jsem jich brala 24. Začala jsem také pít čaj s projímavými účinky, ale za prvé to odporně chut­nalo, a navíc se nikdy nedalo přesně odhadnout, za jak dlouho začne působit. Když jsem ho ráno šálek vypila, zbláznil se mi žaludek během dopoledne. Zatím jsem to vždycky stihla na záchod ve škole, ale měla jsem neustále strach, že by to jedno­ho dne mohlo dopadnout špatně.
Měla jsem pocit, že to se spolužáky o polední přestávce už dobře zvládám. K obědu jsem si běžně dávala jeden jogurt a nikdo už se mě nevyptával, proč nic nejím. Za dlouhých dnů ve škole jsem si občas koupila malou čokoládu. Trvalo to běž­ně několik přestávek, než jsem sama sebe přesvědčila, že ne-
bude vadit, když si ji koupím. Většinou jsem ji pak i snědla, ale párkrát jsem čokoládu vyhodila do koše. Záleželo na tom, kdo byl zrovna se mnou. Když to byla Kamila nebo Pia, mohla jsem šiji rozdělit na čtyři kousky a ani jedna to nekomentova­la, ale když tam byl někdo další, neodvážila jsem se ji jíst, protože jsem se nemohla přinutit sníst ji v kuse.
Dělaly se testy z účetnictví, srdce mi prudce bušilo. Proč ne­dokážu jasně myslet, proč se mi dělá mdlo? Dokonce jsem snědla i půlku suché housky. Naštvaně jsem se do ruky rýpala nehtem.
"Koukej se dát dohromady, Marie," říkala jsem si v duchu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych obstála. Co kdybych do­stala málo bodů, ještě by si všichni řekli, že kromě toho, že jsem hubená, tak jsem ještě navíc blbá. Listovala jsem jednot­livými stránkami testu.
Kruci, jak se dělá pokladní závěrka, vždyť jsme se to učili. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Ostatní seděli v hlubokém soustředění nad svými papíry a někteří už počítali na kalkulač­ce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, večer předtím jsem si vzala 28 tabletek, protože jsem snědla sladkou tyčinku, a to­hle je trest. Snažila jsem se očima zachytit pohled učitele, ne­dalo se nic dělat, musela jsem hned na toaletu. Bolesti už se skoro nedaly vydržet a spolužák z lavice na mě udiveně hle­děl. Ukázala jsem si prstem na břicho a pokrčila rameny. "Tak jdi přece ven," napsal na malý papírek. Přikývla jsem a zvedla ruku. Svend, můj učitel, si mě změřil pohledem, ale naštěstí pak přišel k mojí lavici.
"Potřebuju na WC," zašeptala jsem. Přikývl a já se na něj
vděčně usmála. Vykradla jsem se ze dveří a běžela co nejrych­leji na toalety nejdál od velké posluchárny, kde bylo obvykle vždycky volno. Jen co jsem se posadila, už to ze mě šlo. To je ale úleva, zbavit se toho všeho, žaludek se mi rázem uklidnil. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala zpátky.

Hlavu jsem teď měla mnohem jasnější, a i když jsem byla o půl hodiny pozadu, dostala jsem nakonec 11 bodů z 15. Byla jsem spokojená, 11 bodů byl skvělý výsledek. Když nám vý­sledky o týden později oznámili, hned jsem volala mámě.

Když jsem v sobotu večer přišla ke Trine, všichni ostatní už tam byli. Z reproduktorů řvala hudba a všichni na sebe křičeli.
"Ahoj," usmívala jsem se a každého objala.
"To je fajn, žes přišla, Marie," volali jeden přes druhého.
"Já děkuju, že jste mě pozvali, ale bohužel jedem zítra na krtiny, takže mě Jesper vyzvedne už v jedenáct - kruci, tak ráda bych s vámi vyrazila do města."
Koukali na mě s účastí a já si oddychla. Tři hodiny v poho­dě vydržím být společenská. Sedla jsem si vedle Kamily, která si taky přinesla rum a velkou láhev coly, aby si to mohla mixo­vat. Byla neuvěřitelně hubená, což jsem obdivovala. Také sko­ro nic nejedla a o to jsem to měla jednodušší. Ostatní si právě připíjeli, tak jsem taky zvedla svoji sklenku.
Všechny holky se pěkně naparádily, byly namalované a mě­ly upravené vlasy. Zevrubně jsem šije prohlížela. Přišlo mi to docela legrační, jedna jak druhá stála doma před zrcadlem, než se vydaly sem. Jak jsme všechny stejné - a přesto tak jiné.
Zahlédla jsem Stine, vlasy po trvaleji trčely do všech stran a řasy měla slepené. Protivilo se mi, když něco nebylo udělané pořádně. To snad sama nevidí, jak příšerně vypadá? Potřebo­vala zhubnout pár kilo a nebylo dne, aby o tom nemluvila. Musela jsem se dost držet, abych nedala najevo, jak je mi od­porné, že nemá žádnou disciplínu. Nestačí, že je tlustá, ale ještě o tom musí den co den mluvit. Samozřejmě, že přinesla pivo, po kterém se šíleně tloustne. Ovšem až na to, že byla
trochu tlustá, byla jinak vlastně celkem fajn. Jenom úplně jiná než já. Bydlela odmalička na vesnici a už pět let chodila s jed­ním klukem. Z mého pohledu byl její život k ukousání nudný a ona určitě zas nedokázala pochopit, jak žij u já.
To s ostatními dívkami to bylo mnohem jednodušší. I když neměly zkušenosti z Dálného východu a nepracovaly jako mo­delky, tak jim sláma z bot rozhodně nečouhala. Chtěly v životě něco dokázat a to jsem uměla ocenit. Nikdy jsem pořádně ne­chápala lidi, co na jednom místě vyrostou a prožijí tam celý život, aniž by se pohnuli aspoň o kousek.
"Tady jsou lasagne, nedáš si taky kousek?" Trine mi s úsmě­vem podávala lasagne. Vypadaly moc dobře, byla na nich spousta sýra. Co kdybych si přece jenom kousek vzala a pak prostě večer spolkla víc tabletek? Vykadila bych je pak celé, nebo by ve mně něco zbylo?
"Tak jo?" Postavila zapékací mísu před sebe a zakrojila.
"Ne, ne, já si uříznu sama," ozvala jsem se rychle.
"Ne, já to uříznu." Zařízla nůž pěkně hluboko a k mému zděšení oddělila obrovskou porci.
"Nemám zas tak velký hlad," namítla jsem.
"Tak můžeš zbytek nechat." Ne, to bylo přesně to, co jsem nemohla. Nedokázala bych se udržet a neslupnout to všechno, když to byla taková dobrota. Nezastavila bych se - ježíš ne, cítila jsem, že se brzo rozbrečím.
"Jsou v tom rajčata?"
"Jo." Postrčila talíř směrem ke mně.
"Tak to nejde, rajčata nemůžu."
"Sakra, to máš teda fakt blbý," řekla soucitně.
"Jo, ale člověk si zvykne," usmála jsem se.
Panečku, na poslední chvíli jsem řekla ne. To jsem ale dobrá.
Celá šťastná jsem vstala a šla si do tašky pro tu půlku arabské­ho chleba. Nikdo nic neříkal, když jsem ho vybalovala z aloba-lu. Řekla bych, že se mnou měli soucit, že toho tolik nesmím jíst. Byla jsem v nejlepší náladě a s chutí si přiťukávala s ostat­ními. Nechala jsem čtvrtku arabského chleba na talířku, takže bych mohla vypít ještě trochu rumu a nepřibrat.
"Není to super být takhle štíhlá?" Stine na mě koukala přes stůl a v puse měla zmrzlinu.
"No jo, ale já bych docela ráda vážila trochu víc."
"Tak proč prostě hodně nejíš?" zapojila se do rozhovoru Pia.
"Víš, já bych stejně nepřibrala, dokud mi nenajdou ty správ­ný léky. Zatím nedokážu přijímat tuk z potravy."
"Tak to je bomba! Můžeš se cpát celej den a neztloustneš, to musí bejt fakt dobrý." Stine si honem naložila na talíř ještě jednu porci zmrzliny.
"No jo, ale mně přijde mnohem hezčí, když máš trochu po­stavu." Ostatní souhlasně přikyvovaly. "Chlapi podle mě tak­hle hubený holky nesnášejí, mají radši, když máj holku za co chytnout." Zase přikyvovaly.
"Jo, máš pravdu, Marie." Pia si zapálila další cigaretu a vy­pjala prsa.
Odjakživa se mi líbilo, když měla ženská pěkná prsa a hez­ký zadeček. Jenže to se mě teď už netýkalo - a vlastně mi bylo i celkem jedno, co se chlapům líbí. Jejich představy jsem napl­nit nedokázala, tak jsem se radši rozhodla, že mi to bude fuk.

26.3. :/

27. března 2012 v 14:07 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky: chlebík so syrom (6:00)
Desiata:chlebík so šunkou a syrom(11:00)
Obed:kura s ryžou,2 listy čínskej kapusty, keksík (14:00)
Olovrant:-2 zákusky,2 plázky syra, cukrová vata (80kcal), pol mandarinky
Večera:cereálie s mleikom (18:00)
Pitie:0,5 l minerálky, 0,5 l čaju

25.3. :)

25. března 2012 v 13:44 daily news

wanna be ana? you shold be here!

FACEBOOK SKUPINA-OWN ANA WORLD


24.3. :)

25. března 2012 v 10:30 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky: 3toasty (9:00)
Desiata:mandarinka,2 keksíky, 2kocky čokolády(11:00)
Obed:-
Olovrant:-
Večera:-kura s ryžou, (asi) 7 koláčikov (našťastie nie extra krémových) (20:00)
Pitie:1 l minerálky, 0,2 l džúsu, 1 vodka,

23.3. :)

24. března 2012 v 12:02 daily news

JEDÁLNIČEK:
Raňajky:cereálie s mliekom (9:00)
Desiata:-
Obed:halušky s tvarohom a cukrom, 1 rožtek s cottage cheesom(17:00)
Olovrant:-
Večera:mandarinka, kúsok perníka (20:00)
Pitie:1 l minerálky

22.3. :)

23. března 2012 v 9:26 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:cereálie s mliekom (7:00)
Desiata:-
Obed:ražniči s ryžou,kapustový šalát(14:30)
Olovrant:-
Večera:mandarinka, kúsok perníka (19:00)
Pitie:1 l minerálky

Vím jak chutná vzduch - 16.časť

22. března 2012 v 15:13 Knihy
Jesperova matka mi často vařila. Servírovala s oblibou vaře­né ryby, přestože já jsem je odjakživa nesnášela. Ale nemohla jsem se odhodlat jí to říct. Většinou jsem všechno snědla a pak to šla vyzvracet. Moc toho o anorexii nevěděli, ani je nena­padlo, že všechno jídlo následně vyzvracím. Předpokládám, že byli přesvědčení, zeje to něco vážného se žaludkem, každo­pádně nikdy nijak nekomentovali, když jsem šla vždycky hned po jídle na záchod. Jesper se na mě zpravidla jenom zle podí­val a já na něj taky.
Skoro mi to někdy připadalo, jako že v duchu počítá, kolik peněz by mohl ušetřit, kdybych nezvracela. Měl v podstatě pravdu, když říkal, že dávat mi jídlo je vyhazování peněz. Na druhou stranu ve mně ale určitě trochu jídla zůstávalo, jinak bych přece musela zhubnout víc, říkala jsem si. Vážila jsem se každé ráno. A proč bych měla dělat nějaké výjimky jenom proto, že přišli Jesperovi rodiče.
"Vážím jen 34,2," snažila jsem se vypadat smutně, když jsem vyšla z koupelny.
"To není zrovna moc," komentoval to inteligentně můj "tchán".
"To není, ale co mám dělat?" rozbrečela jsem se nad svým osudem.
"Vem si housku!" Kývla jsem Jesperově mámě na souhlas, mazala si právě makovou housku máslem."A co Tomáš a fotbal?"
"Dneska hrají ve dvě zápas, mysleli jsme, jestli byste nešli s námi?"
Otočila jsem se na Jespera, který se už mezitím vrátil s umy­tým autem. Byla jsem si jistá, že se předtím dohodli. Jesper dobře věděl, jak je mi proti mysli stát v mraze na stadionu v Hoeje Boeje s ječící "tchyní" po boku a všema těma očima zírajícíma na moje vyhublé tělo.
"Já se bohužel musím učit," nasadila jsem nepřátelský vý­raz, "ale Jesper s vámi přece může jít."
"To je nápad," tchyně radostně přikývla a vzala si ze sáčku ještě jeden skořicový pletenec. Zahučel v ní na dvě kousnutí a kus cukrové polevy jí zůstal viset na bradě.
"Máte něco na bradě," neodpustila jsem si. Bylo mi protiv­né, když lidi měli upatlanou pusu od jídla, a většinou jsem si to nedokázala nechat pro sebe.
"A taky vypadáš staře, holka moje," řehtal se "tchán" a plá­cal se do stehen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smála jsem se nahlas s ním.
"Co kdybys jel s vašima a udělali jste si hezký den?" Jesper mě propichoval pohledem. Dělalo mu problémy rodičům něco odmítnout a teď byl mezi dvěma ohni.
"To je ale bezvadný nápad, Marie. Jsi si jistá, že se bez něj obejdeš?" zakvíkal Bjoern.
"Nebude to jednoduché, ale snad to nějak zvládnu." Jen stě­ží jsem zadržovala smích. Teď bude Jesper celou neděli s rodi­či a já budu moct dělat úkoly do školy a přemýšlet, co si dám k obědu.
Když jsem jim zamávala na rozloučenou, šla jsem se hned učit. Ráda jsem sedávala nad svými sešity a poznámkami a přehra-
bovala se v nich. Většina předmětů mi šla dobře. Jediné, v čem jsem pokulhávala, byla němčina, tam jsem musela tvrdě dřít, abych měla alespoň trochu slušné známky. Když jsem byla ko­nečně hotová s německým slohem, bylo něco po jedné, což znamenalo oběd.
Otevřela jsem lednici, abych zjistila, co tam máme. Byl tam žitný chleba a zbytky od večera, kuře na kari. Co bych si tak vybrala? Měla jsem chuť na všechno. Žaludek se mi svíral a cítila jsem známou rezavou bolest z hladu. Ledničku jsem zase zavřela, posadila se k jídelnímu stolu a zapálila si cigare­tu. Co si mám sakra k tomu obědu dát, kalorické hodnoty obou možností jsem si už spočítala. Kousek žitného chleba s rajče­tem by měl míň kalorií, ale větší chuť jsem měla na kuře. Pa­nebože, jak mi tenhle dennodenní cirkus lezl na nervy. Hlady bych lezla po zdi, a stejně jsem si nedokázala vybrat.
Co kdybych si jenom rozkrájela na osm kousíčků jablko a uvařila si kafe? Tím bych ušetřila přes 100 kalorií, které bych pak měla k dobru večer. Šla jsem zase k ledničce a vzala si jablko, po hlubším uvážení jsem došla k tomu, že se spokojím s polovinou. Ráno jsem přece snědla půlku housky s máslem, což jsem rychle z hlavy spočetla na 125 kalorií. Každý kousek jsem důkladně rozžvýkala a užívala si chuť umělého sladidla. Aspartam, což je umělá náhražka cukru, se stal teď mým nej­lepším přítelem. Sypala jsem si rozďrcené tabletky slaďiďla na většinu svých pokrmů, což byly převážně jablka a nízkotučný kefír. Obden jsem si kupovala krabičku, kde jich byla stovka, a za dva dny byla většinou prázdná. Takhle velkou spotřebu umělého sladidla jsem měla celý rok.

O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava.
"Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem.
"Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky.
"Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela.
"Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi."
"A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?"
"Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to.
"Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke
mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat?
Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper.
"Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně.
"Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku.
"Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?"
"Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou.
"Nemáš cigaretu?"
"Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?"
"Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost."
"Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?"
"Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu."
"S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout."
Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!"
Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za
pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.

21.3. :)

22. března 2012 v 10:44 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:cereálie s mliekom (7:00)
Desiata:-
Obed:bebe dobré ráno(12:30)
Olovrant:-
Večera:rajčinová polievka, 4 šišky (19:00)
Pitie:1 l minerálky

Úžasný deň s mojim priateľom spojený s nákupmi:) foto na FB :)

20.3. :/

20. března 2012 v 22:53 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:chlebík so šunkou a syrom (7:00)
Desiata:pár chipsov 2 malé chlebíky so šunkou a syrom (13:30)
Obed:zmrzlina s cereáliami, 2 pásiky čokolády(16:00)
Olovrant:1 šiška(17:30)
Večera:3 šišky (20:30)
Pitie:0,7 l minerálky

19.3. :/

20. března 2012 v 15:11 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:3 hrianky s medom (7:00)
Desiata:jblko, bebe dobré ráno (12:30)
Obed:mäso na kyslo s cestovinami, keks, 2 kocky čokolády (16:00)
Olovrant:minibábovka (18:30)
Večera:-4 mesiačiky mandarinky (21:30)
Pitie:0,7 l minerálky

18.3. :)

19. března 2012 v 19:36 daily news

wanna be ana? you shold be here!

FACEBOOK SKUPINA-OWN ANA WORLD


17.3. :)

19. března 2012 v 19:33 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:3 toasty (8:30)
Desiata:banán, 5 bonbonov (11:00)
Obed:žemlovka (13:30)
Olovrant:pár hryzov chlebíka s párkou (17:30)
Večera:kúsok hurky(19:30)
Pitie:0,5 l minerálky, zázvorový tonic

16.3. :)

19. března 2012 v 19:30 daily news

JEDÁLNIČEK:
Raňajky:cereálie s mliekom (8:30)
Desiata:5bonbonov (11:00)
Obed:2kocky zapekaných cestovín so zeleninou (12:30)
Olovrant:-
Večera:chleba so syrom, pár chipsov(19:30)
Pitie:0,5 l minerálky, zázvorový tonic

15.3. :)

16. března 2012 v 9:47 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:2 pudingy s banánom (8:30)
Desiata:-
Obed:1,5 kocky zapekaných cestovín so zeleninou (16:00)
Olovrant:jablko(18:00)
Večera:1 kocka zapekaných cestovín(19:30)
Pitie:0,5 l minerálky

Vím jak chutná vzduch - 15.časť

15. března 2012 v 8:54 Knihy
Na Střední ekonomické škole ve Svendborgu mi povolili začít studium o šest týdnů později; byla jsem šťastná. Zavolala jsem svému bývalému učiteli a vyložila mu, že mě postihla těžká střevní choroba. Dovolili mi to, protože jsem předtím dostala diplom za vynikající studijní výsledky a měla jsem vždycky dobré známky. Myslím, že mě jim bylo líto - představte si, taková mladá holka a takováhle nemoc. Abych mohla zodpo­vědět základní dotazy, přečetla jsem si toho spoustu o nemoci jménem colitis ulcerosa -je paradoxní, že jsem ji později sku­tečně dostala. Trpím jí dodnes, možná zeje to pozůstatek mojí anorektické éry.
"Budeš řídit sama?" Jesper se ohlédl za blondýnkou s vel­kým poprsím, která se provinila kolem auta."No a co sis myslel?" neskrývala jsem, jak mě štve, že mu oči div nevypadly z důlků. Ježíšmarjá, jak jsou ti chlapi někdy fakt primitivní, vidí dva velké cecky a hned září štěstím. Za­bouchla jsem dveře, ale přes sklo jsem mu přece jen poslala pusu na usmířenou. Pneumatiky fiatu zakvílely a kluci, co stá­li kolem, kroutili hlavou. Když jsem se na ně usmála, drze se řehtali. Vypadala jsem to ráno opravdu skvěle, vyčesala jsem si vlasy, až se mi leskly, a namalovala si pusu novou růžovou rtěnkou od Chanelu. Natáhla jsem si dvoje kalhoty pod nové džíny značky Levťs, co mi koupil Jesper. 510 byl můj oblíbený model, včera mi je jen tak hodil na postel. Tak to jsem měla fakt radost. Otázka, co si mám vzít do školy na první den, mě do té doby tížila jako noční můra. Než včera Jesper přišel, vyzkoušela jsem si všechno dvacetkrát. Ach, jak je na mě hod­ný, možná ho přece jen miluju. Dokázala jsem pochopit, zeje pro něj těžké chodit s holkou, co je nemocná. Teď se ale mu­sím trochu sebrat a dát mu najevo, že ho mám ráda. Bez něj bych byla úplně ztracená, a když si pomyslím, že takovej bez-vadnej chlap má o mě pořád zájem! Vlastně bych mu měla být vděčná. Odhodila jsem nedopalek a otevřela dveře svendborg-ské ekonomky.
Panebože, jak jsem nenáviděla ten pocit, že na mě všichni civí. Sklopila jsem oči dolů na kalhoty, abych se přesvědčila, jestli mi legíny někde nečouhají ven. Celou noc se mi zdálo o tom, jak by bylo trapné, kdyby mi někde koukal jejich fialo­vý okraj. Nebylo by určitě nejlepší začít hned tím, že bych se uvedla jako taková ta divná, co nosí několik kalhot na sobě. Tak co jsem mohla dělat - musela jsem se chovat jako že nic.
Jesper mi řekl, že vypadám tak dobře, jak už dlouho ne. Opravdu mě to zahřálo na duši a snáze jsem pak dokázala se­brat odvahu vyjít ven mezi ostatní. Co jsem se vrátila z nemocnice, neviděla jsem vlastně nikoho jiného než příbuzné a Jespe-ra. Sama jsem se přestala stýkat s těmi pár kamarádkami, které jsem měla, než jsem odjela do Japonska. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem chuť vymýšlet si jednu lež za druhou. Protože jedna věc byla absolutně jasná, nikdy bych nikomu nepřiznala, že mám tu směšnou nemoc - anorexii.
"Co je tohle za třídu?" Jeden milý kluk se ke mně otočil.
"Speciálka, nejseš ty ta nová, co má teď začít?"
"Jo, jsem," usmála jsem se na něj a vešla do třídy. Celá tří­da, čtyřiadvacet mladých lidí, všichni na mě koukali s otevře­nou pusou. Nevím jestli proto, že jsem byla tak hezká, nebo že jsem byla tak hubená. Vím jenom, že jsem zrudla v obličeji a koukala do země.
"Můžeš si sednout sem, jestli chceš." Vděčně jsem přikývla blonďaté dívce, která vypadala, že neváží o moc víc než 45 kilo.
"Já jsem Kamila," podala mi svou křehkou ruku a já ji vděč­ně stiskla.
Určitě to bude dobré, teď mám aspoň jednu přítelkyni. Celý den jsem se držela blízko Kamily, a když se školní den chýlil ke konci, objala jsem ji. Nebylo pochyb o tom, že je taky tak trochu outsider, a to mi vyhovovalo. Neměla jsem ještě dost sil začlenit se do nějaké větší skupiny.
Ostatní spolužáci na mě byli neuvěřitelně milí a všichni se se zájmem vyptávali na moji nemoc. Ani všechno to oblečení nemohlo skrýt, že vážím mnohem méně než ostatní, a oni zau­jatě naslouchali historce o colitis ulcerosa - dokonce i učite­lům jsem ji převyprávěla se vším všudy.
"Bylo to skvělé!" Uvařila jsem Jesperovi opravdu sváteční ve­čeři: karbanátky s osmaženou cibulkou a brambory s hnědou omáčkou. Nakoupila jsem cestou domů v malé samoobsluze
a rozhodla se uvařit mu jeho oblíbené jídlo. Teď musím tenhle vztah slepit dohromaďy, udržet se ve škole a snažit se, aby to bylo co nejlepší. Máma měla pravdu, že by to bylo na mě moc dojížďět každý den z Odense, trvalo by mi to přes tři hodiny.
Dobře že jsem tenkrát neměla ani tušení, že za půl roku to pro mě bude denní realita. Byla jsem celá zničená po sedmi dlouhých hodinách ve škole a půlhodinová cesta autobusem k Jesperovu domku mi bohatě stačila.
"Mmm, to je ale dobrota." Jesper vypadal spokojeně a mě hřálo u srdce, že mu umím udělat radost. Navíc jsem měla při­pravenou videokazetu s jeho oblíbeným akčním filmem. Já jsem snědla půlku karbanátku a dvě brambory s omáčkou, ža­ludek křičel ještě ještě, ale místo toho jsem si rychle zapálila cigaretu, abych hlad utišila. Den předtím jsem si ve městě kou­pila nové zásoby projímadla a díky tomu jsem mohla jíst po­měrně normálně. Ve škole jsem snědla půlku oříškového jo­gurtu. Když jsem ten večer usínala a držela Jespera za ruku, byla jsem šťastná.

Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude?
Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět.
"Jak se máš?" ptala se máma vesele.
"Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party.
Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři.

"Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já
jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu.
"Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo.
"Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík.
Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů.
Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala.
"Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů.
"Nemám hlad."
"Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti.
"Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom.
Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni.
"Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset?
"Spíš ještě?"
"Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo.
"Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?"
"Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli
milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku.

14.3. :)

15. března 2012 v 8:37 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:1 puding, 0,5 rožka so syrom (7:00)
Desiata:rožtek so syrom (11:00)
Obed:1 fitness tyčinku, bebe dobré ráno (13:30)
Olovrant:5 želé cukríkov (16:00)
Večera:trošku kuracieho maska so zemiakmi, krupicová kaša(19:30)
Pitie:0,5 l minerálky, káva, 0,5 l čaju

13.3. :(

15. března 2012 v 8:33 daily news
JEDÁLNIČEK:
Raňajky:3 vianočky s medom (6:00)
Desiata:-)1 zákusok,1 pizzový fornetti,2,5 rožka s vajíčkom, syrom (12:00)
Obed:2,5 rožka s vajíčkom a syrom,mila,pistáciový košíček (12:30)
Olovrant:zeleninová polievka, kura s ryžou , hruškový kompot (16:00)
Večera:puding(19:30)
Pitie:0,7 l minerálky
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools