Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch - 11.časť

4. září 2011 v 13:54 |  Knihy

Zavolala jsem mámě a sdělila jí tu špatnou zprávu, že mě přesunou na jednolůžkový pokoj s celodenním dozorem. I tentokrát mi slíbila, že s doktory promluví, ale obě dvě jsme věděly, že to nebude nic platné.
Probrečela jsem celé dopoledne s hlavou pod dekou. Teď už si můžu rovnou lehnout a umřít, pod dohledem se mi můj plán nikdy nemůže zdařit. Možná se mi ještě povede brát si projímadlo, aniž by si toho všimli, ale co až mi dojde? Návštěvy budou taky kontrolovat, takže Jesper už mi žádné další nebude moct přinést. Sestřičky také uslyší, co říkám, až budu s někým mluvit po telefonu, i když i volání mi omezili, jen dva telefonáty za den.
Jejich systém trestů jsem prostě nedokázala pochopit a nechápu ho dodnes. Zacházeli se mnou jako se zločincem, který nejen že stojí společnost spoustu peněz, ale navíc překáží. Bylo jasné, že mě mají plné zuby, a čím více se ode mě odvraceli, tím nešťastnější jsem byla. Hluboko v duši jsem si přála, aby mi pomohli, ale oni se se mnou bavili jen o kalorických tabulkách, a to mi tedy rozhodně nijak nepomáhalo.
Jednolůžák byl podobný pokojům, na kterých jsem ležela předtím. Rozdíl byl jenom v tom, že tady jsem byla pouze já a sestřička, která na mě dohlížela celý den. Nebyla jsem sama ani na vteřinu. Když jsem potřebovala na záchod, přinesli mi nočník a často ani nezavřeli dveře na chodbu. Chodili tam pacienti a příbuzní a mě to velice ponižovalo, že musím vykonávat potřebu takhle. Častokrát to trvalo dlouhé hodiny, než jsem
si ulevila, protože žaludek už byl zvyklý na projímadlo. A když jsem musela snížit jeho spotřebu, protože mi už docházelo, bylo to ještě těžší. Měla jsem ze zácpy bolestivé křeče v břiše, ale marně jsem od nich chtěla klystýr, nic mi nedali. Mohla jsem si za to sama, že jsem nemohla normálně na záchod.
Já, která jsem se odjakživa denně koupala, jsem se teď koupat nesměla. Místo toho mě otírali mokrým hadrem a vlasy mi myli jeďnou za týďen v posteli. Doďnes jsem nepochopila, čemu by asi tak vaďilo, kďyby mi ďovolili jít se umýt. Nevím, jestli se báli, že se oběsím na haďici od sprchy nebo že dostanu infarkt. Vím jen, že už jsem si nemohla dělat nárok absolutně na nic.
Sestřičky se u mě střídaly ve třech směnách a jeďna byla milejší než ďruhá. Měla jsem je ďocela ráďa, nemohly za to, že jsem tam musela ležet. Takže jsme si spolu většinou povíďaly, pokuď jsem ovšem neměla špatnou nálaďu, to jsem potom vy-ďržela mlčet i několik ďní, což jim bylo velice nepříjemné.
Leslie přicházel kažďý ďen a já se na něj vžďycky těšila. Přestože jsem ho občas nenáviďěla, zároveň jsem ho i milovala. Byl na mě vžďycky hodný, i když jsem zdaleka nesplňovala jeho přeďstavy. Když šel domů, často se u mě zastavil, aby mi řekl pár povzbudivých slov, a já mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že na mě hoďně myslí a přemítá, jak ďlouho to vyďržím. Jestli mě stihnou zachránit přeď anorektickou smrtí, nebo jestli už je pozďě. Vyprávěl mi potom, že si myslel, že nepřežiju, ale naštěstí se mýlil.
Hoďně času jsem strávila přemýšlením o tom, co buďu ďělat, jestli se jeďnou ďostanu z nemocnice. Už ďříve jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych Šla na ekonomku. Šlo jenom o to,
jak to zařídit, vždyť jsem byla zavřená v nemocnici a vypadalo to, že mě s největší pravděpodobností nepustí domů do Vánoc. Probírala jsem to hodně s mámou a ona se pokusila promluvit s Lesliem, jestli by bylo možné, abych dělala školu a byla přitom dál v nemocnici. Od začátku byl proti tomu, byl přesvědčený, že na to ještě zdaleka nejsem dost zdravá. Ve skutečnosti pochyboval i o tom, jestli bych vůbec přežila jenom cestu po schodech dolů do haly.
Časem jsem tak zeslábla, že jsem často málem omdlela, když jsem měla udělat dva kroky k nočníku. Vlasy mi prořídly, leckdy mi vypadávaly celé velké chomáče, když jsem šije česala. Nehty jsem měla pořád promodralé a ta lehounká péřová deka, kterou mě přikryli při příjmu, mi teď ztěžkla. Neustále mě bolely kyčle, protože mezivrstva tuku byla pryč, takže se klouby dřely přímo o sebe.
Dovolili mi jen dvě návštěvy za den a jenom pod kontrolou. Máma za mnou chodila každý den a Jesper několikrát za týden. Starší sestra mě navštěvovala jednou týdně a většinou se zdrzela několik hodin. Jednou přišla uprostřed oběda, byla jsem jako smyslů zbavená, protože už jsem neměla žádné projímadlo, a tak jsem odmítala cokoliv sníst. Bente, která měla dozor, mi přinesla tác s obědem, ale já ho nechtěla. Odjakživa jsem nesnášela krabí karbanátky a teď na mě z talíře civěly dva obrovitánské kusy a vařená zelenina. Bente se mě marně snažila přemluvit a moje sestra to sledovala s otevřenou pusou. Zavolali Leslieho a já se rozbrečela.
"Nesnáším krabí karbanátky, že jo, Lindo?" vzlykala jsem. Přikývla, a tak tác odnesli, ale přinesli místo něj jiný.
Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj tichý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak by se stalo něco hrozného. Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila jím o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nenávistně podívala na Bente.
"Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce. Leslie vypochodoval z pokoje a Bente sbírala naštvaně jídlo. Moje sestra plakala a já si přetáhla deku přes hlavu.
Později toho dne mi Leslie pěkně vynadal, ale mně to bylo jedno. Vyvlékla jsem se z oběda a to bylo nejdůležitější. Bylo mi ovšem jasné, že tuhle scénu nemůžu opakovat. Měla jsem čím dál častěji horší náladu a většinu času jsem byla schovaná pod peřinou. Když mi přinesli jídlo, sice jsem se snažila něco sníst, ale často ho museli zase nedotčené odnést a byli naštvaní.
Pochopila jsem, že to brzo budu muset vzdát, už jsem neměla sílu. Vážila jsem tehdy 34 kilo a stále častěji padala slova o umělé výživě. Představa, že by mně měli zavést do nosu hadičku, mi byla tak vzdálená, že mi připadalo, že mluví úplně o někom jiném. Nikdy si žádnou sondu do nosu dát nenechám, to byl pro mě fakt. Nenáviděla jsem hadičky víc než myšlenku na smrt. Prostě jsem nevěřila tomu, že bych mohla umřít na to, že vážím 34 kilo. Měla jsem sice hodně nízký tlak, ale nedělala jsem si s tím starost. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo, že jsem se cítila mnohem víc nemocná, než když jsem nastoupila do nemocnice.
"Marie, nemohla bys prosím zase začít jíst?" Máma na mě koukala očima plnýma slz. Odvrátila jsem se a zavrtěla mlčky hlavou.
"Já nemůžu, mami."
"Když nezačneš jíst, budou ti muset dát sondu," pokračovala dál v slzách. Její křehká ruka se dotýkala mojí. Taky zhubla a na očích jí byla vidět únava. Snad by to bylo pro všechny mnohem lepší, kdybych rychle umřela. Nikoho už by neotravovala moje podivná nemoc a já bych se už nemučila snahou splnit pokyny hlasu uvnitř mé hlavy, kvůli kterému stejně dříve či později umřu. Už jsem nedokázala ty dva hlasy v sobě rozlišit, skoro mi splývaly a ten silnější vítězil. Ať jsem byla sebevíc unavená a blízká tomu se vzdát, přece jsem ho nakonec poslechl Nenáviděla jsem ho, protože mi udělal ze života peklo, a nenáviděla jsem samu sebe za to, že jsem mu to dovolila.
V noci jsem většinou ležela na zádech, zírala do stropu a počítala prasklinky, bylo jich přesně 723. Jak jsem na ty hloupé malé prasklinky upírala oči, vždycky mě rozbolela hlava, ale nutila jsem se do toho. Nikdy se mi nechtělo povídat si s nočními sestrami, které zpravidla podřimovaly nebo luštily křížovky. Byla to pro ně nuda a nesnažily se to skrýt. Často to byly mladé sestřičky ze zdravotní školy, kterým při pohledu na mě dost zatrnulo. Když jsem si lehla na peřinu a cvičila, cítila jsem jejich znechucení."Leslie, chci domů." Bylo to ve čtvrtek ráno a Leslie při své běžné denní vizitě právě dorazil ke mně.
"Marie, to bych si nemohl vzít na svědomí, pustit tě teď domů."
"Slibuju, že nezhubnu, potřebuju se dostat na víkend domů k mámě. Přece se o mě postará," pokračovala jsem a upírala na něj svůj prosebný pohled.
"Nijak mě to netěší, Marie, a moc by mě zklamalo, kdyby ses vrátila z víkendu ještě hubenější."
"Nezklamu Vás!" radovala jsem se a objímala ho.
"Dobře, zítra můžeš jet domů a vrátíš se v pondělí. Zařídím, aby za tebou chodila třikrát denně sestřička, změří ti tlak a zváží tě."
"Jasně," smála jsem se na něj a poprvé po několika týdnech jsem měla celý den výbornou náladu. Pořád jsem něco vyprávěla sestřičkám a ty na mě jenom podezřívavě koukaly. Co se to stalo, že ta uzavřená pacientka najednou překypuje humorem a povídá jeden vtip za druhým. Když se to dozvěděla máma, byla nadšená, že konečně pojedu domů, a já jsem svato-svatě slíbila, že sním všechno, co mi uvaří.
"Chci, abys věděla, že jestli zhubneš, tak ti příští týden zavedeme sondu," to byla Leslieho poslední slova, než se se mnou rozloučil. Sanitka měla přijet v jedenáct, ale já byla nachystaná už v osm. Tašku jsem měla zabalenou a u příležitosti významného dne mi umyli vlasy. Podali mi i kosmetickou taštičku, která ležela zahrabaná hluboko ve skříni, a já se dlouho a pečlivě líčila. S vlasy staženými do ohonu a křiklavě červenými rty jsem vůbec nevypadala špatně. Zamávala jsem z vozíčku sestřičce Birthe a vzala mámu za ruku. Konečně se po sedmi týdnech v nemocnici dostanu zase domů.

 


Komentáře

1 charlotte charlotte | Web | 4. září 2011 v 18:32 | Reagovat

ahojda, mohla by sis mě prosím přepsat v SB? nechci tam být pod jménem, děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools