Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch - 10.časť

13. června 2011 v 12:43 |  Knihy
Ve své nové třídě jsem se zase necítila moc dobře a zane­dlouho byla situace stejná jako ve Fredensborgu - neměli mě rádi a já je taky ne. Snažila jsem se na to tolik nemyslet a mís­to toho jsem se zase vrhla na jezdectví spolu s novou kamarád­kou Susanne. Strávily jsme spolu neuvěřitelně mnoho času u koní i doma.
Šikanování ve škole už přerostlo takovou mez, že jsem nebyla schopná přinutit se tam chodit. Snažila jsem se o tom promlu­vit s mámou, ale ona nepochopila, že tentokrát už opravdu dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla, že se zabiju. Už jsem nechtě­la být mámě přítěží, a když jsem jednoho únorového večera pozorovala její unavený obličej, v mém rozhodnutí mě to je­nom utvrdilo. Ulevilo by se jí, vždycky jsem byla, jak říkali ostatní, problémové dítě. Dítě, které nikdy nebylo pořádně ve­selé a které často usínalo s pláčem. Teď tomu měl být konec. Druhý den jsem prohledala skříně, abych našla všechny práš­ky, co jsme doma měli.
Roztřásla jsem se po celém těle a cítila jsem tlak v krku. Bylo to půl hodiny poté, co jsem spolykala 23 tablet proti ne­volnosti na cestách. Koukala jsem z okna, konečně skončí ta školní muka.
Pak jsem zřejmě omdlela, protože potom si pamatuji až ob­ličej jednoho ze záchranářů. Můj bratr nečekaně zašel domů na oběd a našel mě na podlaze v obýváku.
Následujících pár dní si pamatuji jenom matně, ležela jsem na intenzivce a moc nezbývalo, abych "zaklepala bač-korama", jak by řekla moje sestra. Ležela jsem na dětském oddělení nemocnice v Hilleroedu. Když se mě ostatní děti ptaly, co mi je, odpovídala jsem, že mám něco se srdcem. Bylo mi trapné, že jsem přežila pokus o sebevraždu. Mohla jsem chodit do nemocniční školy, navštěvovala jsem ji dva měsíce.
Několikrát se mnou mluvil dětský psycholog, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom se dostali někam dál. Hrozně jsem se bála, že bych mohla říct něco, co by mámu mrzelo. Psycholog jí řekl, že by mi prospěla změna prostředí, a najed­nou se začalo mluvit o ostrově Fyn. Než jsem se nadálá, skon­čila jsem na venkovské samotě.
Zní to přímo idylicky, a možná by to i takové bylo, nebýt Jana. Jan byl muž středního věku, s kterým se máma spřátelila. Jelikož Jan po komplikovaném rozvodu také potřeboval na čerstvý vzduch, stěhoval se s námi. Původní dohoda zněla, že budou každý platit část nájmu a zůstanou pouze přáteli, ale zakrátko se Jan do mojí mámy bezhlavě zamiloval a najednou se to celé obrátilo úplně jiným směrem. Jan, který byl mani-odepresivní, upadal do hlubokých depresí a začal se chovat podivně. Otevíral všechny máminy dopisy, odposlouchával te­lefon, a když za mnou přišel na návštěvu můj nový kluk Son-ny, špehoval nás oknem, hlavně když jsme se milovali.
Denně jsem si na něj mámě stěžovala, a když už to bylo opravdu neúnosné, našla mu máma domek pět kilometrů od nás
Jeho duševní stav se však stěhováním nezlepšil a zane­dlouho ležel každý večer s dalekohledem před naším domem. Jednoho zimního večera, když se bavil tím, že nám ve tmě bušil na všechna okna, jsem toho měla už zrovna dost. Když máma přišla z práce, oznámila jsem jí, že se chci odstěhovat. Prostě jsem měla strach, co všechno by ho ještě mohlo na­padnout. Rozhodla jsem se, že půjdu někam jako au pair, protože to byla jediná možnost, jak se dostat pryč z domu. Z novin jsem se dozvěděla, že takhle mladé lidi, bylo mi pat­náct, berou jedině na Islandu. Samozřejmě, že bych se vyda­la mnohem radši do Ameriky, ale tam se mohlo až od šest­nácti.
Můj pobyt na Islandu byla dost krátká a smutná záležitost. Ro­dina, do které jsem se dostala, ode mě očekávala něco jiného a stejně tak já od nich. Doufala jsem, že mě budou brát jako člena rodiny, místo toho jsem večeřela sama v kuchyni. Děti mi nerozuměly ani slovo a já jim taky ne. Vlastně jsem na děti nikdy moc nebyla, ale vzhledem k tomu, že to byla jediná možnost, jak se dostat z domu, chtěla jsem to zkusit. Po šesti týdnech jsme toho ale měli všichni už dost a naše cesty se mu­sely rozejít.

Nebyla jsem na sebe nijak hrdá, když jsem přistála na letišti v Kastrupu a objímala se s matkou deset měsíců před plánovaným návratem. Ale byla jsem ráda, zeji zase vidím. Co mi naopak všechnu radost kazilo, byl Janův nový koní­ček. Každý večer mi kradl mého milovaného psa a pouštěl ho k nám domů zas až ráno. Byla jsem z toho velice nešťast­ná, ale nemohla jsem Sašu zavírat vevnitř. Později jsem pře­mýšlela, proč jsem prostě nešla na zahradu s ní, když jsem ji pouštěla vy věnčit, ale pravda byla taková, že jsem se ho
bála. Asi bych mohla poprosit mámu, aby šla se mnou, ale bála jsem se i kvůli ní. Jeho soused za námi několikrát při­šel s historkami o tom, jak Jan pobíhá po půlnoci sem a tam po zahradě, ale nemohli jsme mu v tom nijak zabránit. Po­licie nemůže zasáhnout, dokud nedojde k fyzickému napa­dení.
Už jsem to doma nemohla vydržet, unavovalo mě žít neustá­le ve strachu. V hloubi duše jsem byla také naštvaná na mámu, že nás znovu dostala do nemožné situace. Strašně mě popou­zelo, že měla pro Janovy duševní stavy vždycky velké pocho­pení, zvláště když to bylo na úkor mě. Občas jsme se hrozně pohádaly, vždycky to však skončilo tím, že jsem měla špatné svědomí kvůli tomu, že jsem ji urazila. Máma se nikdy netaji­la tím, že měla hrozné dětství, a já i moji sourozenci jsme ji proto nechtěli trápit. Vytrpěla si toho už dost, a když jsem jí občas odmlouvala, neskrývala, jak moc ji to zraňuje. Často jsem si svoje názory nechala radši pro sebe, protože jsem ne­chtěl a, aby byla smutná.
Jespera jsem potkala jednoho srpnového večera na diskotéce Chess ve Svendborgu. Přemluvila jsem svoji kamarádku, aby šla se mnou. Všimla jsem si ho, hned jak vešel do dveří, v le-viskách a přiléhavém tričku mu to moc slušelo. Když mě poz­ději večer vyzval k tanci, točila se mi štěstím hlava. Panečku, zamiloval se do mě takový fešák, hlasitě jsem se smála jeho vtipům a on mi říkal, jak jsem krásná. Pár měsíců předtím jsem získala titul Miss Dánsko, což jeho zájem o mě určitě nezmen­šovalo. Samozřejmě že jsme skončili u něj doma v posteli a já byla šťastná. Začali jsme spolu chodit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools