Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch - 7.časť

8. února 2011 v 16:21 |  Knihy
Hned druhý den mě odvezli na endoskopické vyšetření aby se mi podívah na střeva. Den předtím jsem se vyhnula'večeři protože jsem dělala, že spím, a tak když mi před vyšetřením dali projímadlo, šla ze mě jen voda. Máma si vzala volno z prače, aby mě na to vyšetření mohla doprovodit Tolik jsem se bála, že to bude bolet, až jsem jí málem prozradila, že mi nic není. Ale přinutila jsem se být silná a zvládnout to. Bylo nutné najít cestu, jak je přesvědčit, že nemám anorexii, Leslie, můj doktor, se o ní v souvislosti se mnou už jednou zmínil
Vyšetření bylo bolestivé; klečela jsem na všech čtyřech s kukátkem zastrčeným do zadku a dovnitř mi pumpovali vzduch
aby byla střeva lépe vidět. Křičela jsem bolestí, vzduchem se mi úplně nafouklo břicho a mámu poslali za dveře, když je začala prosit, aby toho nechali.
Jak se dalo čekat, nenašli nic a poslali mě na další vyšetření. Měla jsem špatné svědomí, že jsem jim neřekla pravdu, ale teď už jsem se svého plánu nemohla vzdát. Ráno jsem vážila 38,3 kilo, a když jsem slézala z váhy, byla jsem na sebe pyšná. Dřív jsem se nikdy nezapomněla dojít před vážením vymočit, ale brzy jsem toho nechala. Teď jsem naopak vždycky vypila tolik vody, kolik se do mě jenom vešlo, abych udělala Lesliemu a sestřičkám radost. V jejich záznamech váha neustále stoupala a všichni mě chválili.
Vyšetření krve nic nového nepřineslo a oni se čím dál tím častěji zmiňovali o anorexii. Abych jim ukázala, že vůbec nechápu, o čem to mluví, a aby byli spokojení, souhlasila jsem, že si na to téma přečtu nějakou odbornou literaturu. Vypůjčila jsem si z nemocniční knihovny všechny knížky, které se týkaly poruch příjmu potravy, a četla jsem je jednu za druhou. S údivem jsem koukala na obrázky hubených lidí a nemohla jsem se docela ubránit závisti. Takhle hubená jsem rozhodně nebyla, já byla mnohem tlustší. Často jsem si obrázky večer nalistovala a pozorně šije prohlížela. Kdyby se mi jen podařilo být takhle hubená, to bych byla šťastná. Má posedlost štíhlou postavou nebrala konce, a když mi začalo docházet projímadlo, zmocnila se mě panika.
Zavolala jsem Jesperovi a ten slíbil, že mi z lékárny nějaké přinese. Když jsem pokládala sluchátko, ulevilo se mi. Teď jsem musela ještě zajistit, aby nepřinesl prášky nahoru na pokoj. Zavolala jsem mu znovu a poprosila ho, aby na mě počkal večer v sedm dole v hale.
Měla jsem radost, když jsem viděla jeho malý červený fiat
zahýbat za roh. Ani ne tak proto, že se s ním zase uvidím, ale protože jsem věděla, že má v kapse bundy čtyři balení projímadla. Celá rozzářená jsem mu dala pusu, rychle jsem mu strčila ruku do kapsy a dala si ty čtyři balení do batohu.
"Pročs chtěla, abych je přinesl?" zeptal se a rukou mi přejížděl po levém prsu.
"Protože neutralizují žaludeční kyseliny, což právě potřebu-ju, říkají to nahoře na oddělení." Skočil mi na to a já ho vzala s sebou na záchod a dopřála mu jednu rychlou dávku sexu jako poděkování. Musím přiznat, že tehdy už jsem ho nemilovala, ale potřebovala jsem mít někoho, kdo mě rná rád. On už mě taky nemiloval, jak mi pověděl později, myslel si ale, že by mi to bylo líto. Zahráli jsme si chvíli karty a pak jsem šla zas nahoru, vzala si čtyři tablety projímadla a šla spát.Váha ukázala 37,8 kilo. Zatraceně, sestřička se objevila naprosto nečekaně a já nestihla vypít litr a půl vody jako normálně.
"Ty už jsi zase zhubla?"
"Fakt?" ptala jsem se s údivem v hlase a uvnitř se mi rozlévala radost.
Cha chá! Nedonutili mě přibrat, i když jsem tu jedla víc než celé měsíce předtím. V duchu jsem děkovala projímadlu a nasadila skleslý výraz, když přišel na vizitu Leslie, který tedy rozhodně nijak nadšeně nevypadal.
"O co se to tu pokoušíš, Marie?"
"O nic," odpověděla jsem a dala se do pláče. "Ptáte se mě, ale doktor jste přece vy," zaútočila jsem, "proč už jste sakra dávno nezjistil, co mi je?" Podívala jsem se na něj a z očí mi sršely blesky. Najednou jsem ho nenáviděla, ať jde do prčic, stejně mi nakonec prd pomůže.
"Máš anorexii, Marie," pokračoval a to mě naštvalo ještě víc.
"To je blbost, vypadám snad jako ty vyzáblí kostlivci v těch vašich pitomých knížkách? Ani náhodou!" řvala jsem a práskla s nimi o zem.
"Ale ano, vypadáš," ozval se tiše a já demonstrativně vytáhla ze šuplíku cigarety.
"Tady uvnitř kouřit nesmíš, vždyť to víš."
"Je to kruci můj život," brečela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Cítila jsem, jak mě vzal za ruku. Zvedla jsem hlavu
a položila mu ji na prsa. Stál tam a mlčel celých pět minut a pak odešel.
"Přijde za tebou psycholog," prohodila sestřička Berit, když přede mě stavěla tác s obědem.
"Kdo? Nemám chuť se bavit s nějakým psychologem." Naštvaně jsem odstrčila tác, vstala z postele a šla do kuřárny. Berit běžela za mnou.
"Koukej se vrátit a sníst to!"
"Nemám hlad!" zavrčela jsem a obrátila se k ní zády. Zanedlouho přišel Leslie a zeptal se mě, proč nechci mluvit s psychologem. Potahovala jsem urputně z cigarety a snažila se ubránit slzám.
"Nic žrát nebudu, abyste věděli," odpověděla jsem vyzývavě a usadila se v křesle. Když teď vyšlo najevo, že mám anore-xii, nemusela jsem už předstírat, že mám chuť spolupracovat. Jíst mě nikdo jen tak nepřinutí, nevzdám se dobrovolně jediné věci, kterou skvěle zvládám.
Psycholožka To ve se vplížila do pokoje. Měla křehkou postavu s úzkým obličejem, který nebyl za tlustými brýlemi skoro vidět. V jejím vystupování bylo něco, co mi lezlo na nervy. Posledních pár týdnů jsem často cítila, jak mě ostatní pěkně štvou. Vždycky jsem bývala taková veselá a otevřená holka, a teď jsem byla podrážděná a uzavřená. Jediný člověk, s kterým jsem dokázala vyjít, byla máma. Brala mě takovou, jaká jsem, přestože měla ve tváři jasně vepsaný zármutek nad mojí nemocí.
"Jak se ti tu vede?" Tove se na mě zkoumavě dívala.
"Mám se dobře," usmála jsem se. Je slepá, nebo jenom bl-
ba? Ležím tu na peřině a vypadám jak kostlivec, tak co si asi myslí? Že jsem šťastná holka, která pevně drží život ve svých rukou? Už teď jsem ji nenáviděla!
"Pověz mi něco o tom, na co myslíš," zaštěbetala. Popuzeně jsem se na ni podívala. Snad si nemyslí, že se z nás za těch pět minut staly kamarádky?
"Ani nevím," reagovala jsem s pohledem upřeným na svoje vyhublé ruce. Je fantastické, že něco může být tak tenké, pohladila jsem se po ruce a užívala si ten dotek. Hodně dlouho se mě nikdo nedotýkal. Doktor pověděl Jesperovi, že dokud jsem v tomhle stavu, nesmí na sex se mnou ani pomyslet. Ulevilo se mi, když za mnou šokovaný přišel do pokoje a řekl mi to. Od té doby uběhlo už 14 dní a jediným fyzickým kontaktem byly polibky a objetí.
Tove na mě dál zírala přes ty ohyzdné brýle. Obrátila jsem pohled na své modelingové album, které leželo na posteli vedle mě. S nadšením jsem ho ukazovala ostatním, aby viděli, jak krásná jsem kdysi byla. Všimla jsem si, zeje zvědavá, naklonila se prese mě, aby taky viděla.
"Jaké to bylo dělat modelku v Japonsku?" pousmála se.
"Prima." Podala jsem jí album a sledovala její výraz, když jím listovala. Bylo jasné, že to na ni zapůsobilo!
Hodina s ní rychle utekla, a když odcházela, vesele jsem jí zamávala na rozloučenou. Ukázalo se, že je docela milá, ale ani za nic bych se jí nesvěřila se svými myšlenkami, které se postupem času zamotaly tak jako ještě nikdy. Vždyť mě vůbec neznala a ten odpor, co se jí zračil v obličeji, když si prohlížela mé tělo, mě jenom utvrdil v tom, že je jednou z řady těch, co mě nikdy nemůžou pochopit.

 


Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 8. února 2011 v 20:19 | Reagovat

Ty jsi milá, ale s tvojí postavou bych měla super míry... Teď mám 61kg, snad to půjde dolů...uvidíme :)

2 own-ana-world own-ana-world | Web | 8. února 2011 v 20:53 | Reagovat

[1]: istotne ešte pôjde :-) to sa nemusíš báť, treba mať pevnú vôľu a ide to ľahko ;-) no...a ešte mamu, ktorá ťa nekontroluje :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools