Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch - 6.časť

31. ledna 2011 v 13:17 |  Knihy
René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret. Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni. "Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samozřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc. Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé době přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydělávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dalším zákazníkům. Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegyně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, často jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala. "Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila. "Ale to je skvělé. Na jak dlouho?" "Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. "Stalo se něco?" V jejím hlase byly slyšet obavy. "Ne, jenom se chci vrátit domů." Myšlenky mi vířily hlavou. Měla bych jí snad říct, že se necítím dobře? Ne, to by jí jenom přidělalo starosti. Měla jsem letět za 14 dní a to už mi třeba bude lip. Když jsme se v telefonu loučily, byla máma celá šťastná, že konečně bude mít dceru zase doma. Naše kontakty byly v posledních třech měsících dost řídké. Snažila jsem se jim vyhýbat, stejně jako styku s ostatními lidmi. Nejradši bych byla pořád sama a vymýšlela nové způsoby, jak zhubnout. Brzy jsem pochopila, že na zvracení moc nejsem. Bolelo mě z toho v krku a ještě hodiny poté jsem měla zarudlé oči. Pokud jsem nechtěla přibrat, nezbývalo mi tedy nic jiného než nejíst. Párkrát jsem několik dní jedla normálně, ale na váze to bylo okamžitě vidět. Druhý den ráno jsem zavolala Cathy a řekla jí, že poletím domů, a že bychom se tedy měly před odjezdem finančně vyrovnat. Zdálo se mi, že se jí ulevilo. Konečně odjedu, takže už nebudou muset cítit zodpovědnost za někoho, kdo vypadá jako vězeň z koncentráku. Ne že by to vypadalo, že nějakou odpovědnost cítí, právě naopak. Místo aby se mě zeptali, proč to zašlo až tak daleko, zajímalo je jenom, kdy budu konečně zase natolik zdravá, abych mohla pracovat. Rozhodně jsme se neloučily se slzami v očích, a když jsem jela výtahem dolů, byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Z mé strany to bylo jediné správné rozhodnutí, potřebovala jsem se dostat domů, jestli jsem měla přežít. Posledních pár dnů jsem prožila jako ve vzduchoprázdnu, potkávala jsem se s lidmi a loučila se s nimi, ale myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. René brečel, když mě viděl naposledy. Měla jsem na sobě přiléhavé body a legíny, měl z toho šok Zpáteční let proběhl dobře. Vedle mě seděl příjemný mladý muž, který mě celou cestu bavil. Netrvalo dlouho a zeptal se, co mi je. "Mám něco se žaludkem," odpověděla jsem a odvrátila pohled. Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co mi vlastně je. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by vypadal jako já, a jasné mi bylo jenom to, že se nedokážu kontrolovat, když myslím na jídlo. Carsten, tak se můj spolucestující jmenoval, si s radostí vzal malé občerstvení, co mi donesli, kromě jablka, které jsem si nakrájela na osm dílků. Vlastně ani přesně nevím, kdy mě tahle mánie krájet si jídlo popadla, ale všechno jsem si musela nakrájet. Pokud možno na co nejmenší kousíčky. Abych nevypadala divně, omezovala jsem se na veřejnosti, jako tady, na osm kousků. Malá sousta jsem pečlivě rozžvýkala a často jsem jedla jedno jablko celou hodinu. "Jespere," zvolala jsem nadšeně, odhodila kufry a vrhla se mu kolem krku. Slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Kastrupu a odveze mě za matkou do Odense. "To snad nemůže být pravda, jak to vypadáš," vyletělo z něj. Z jeho tváře jsem vyčetla znechucení a nejradši bych někam zalezla. Celou cestu domů mlčel. Předtím měl za přítelkyni krasavici, a teď jeho holka vypadá jako oloupaný chřest. Dával jasně najevo, že o něco takového nestojí. Kdybyste věděli, jak moc mě bolelo, že můj vzhled je pro něj o tolik podstatnější než to, co je uvnitř. Byla jsem přece pořád ta stará Marie, teď jenom trochu zatlačená do pozadí. Jen občas se dostala ke slovu, ale jinak byla spíše uzavřená a tichá. Nikdo mi nerozuměl, ani já sama! "Mami!" Vyskočila jsem z auta, když jsem před domem uviděla matku. Moje milovaná máma, po které se mi tak strašné stýskalo. Vrhla jsem sejí do náruče a ona mě k sobě dlouho tiskla. Zavrtala jsem se obličejem do jejích nádherných vlasů a smáčela je slzami. I její dech přešel brzy do popotahování, odtáhla se a poďívala se na mě. "Marie, ty jsi nemocná!" Se slzami v očích jsem přikývla a přivinula své hubené tělo k jejímu. Rukama mi přejížděla po zádech a její pláč zesílil. "Co se to s tebou proboha stalo?" "Nevím, mami," pobrekávala jsem a sedla si doprostřeď příjezdové cesty. Konečně jsem se dostala domů a tělo už nevydrželo ten nápor. Jesper mi pomohl zpátky na nohy a dovedl mě k bohatě prostřenému stolu. Posadila jsem se na zahradní lavičku a dívala se, co všechno přichystala k obědu. Jak jen můžu působit matce takový zármutek? Udělala pro mě první poslední, a já si teď přijedu a celý její svět je rázem v troskách. Styděla jsem se a během celého oběda, který pro mě sestával z půlky krajíčku tmavého chleba a sklenice vody, jsem koukala do stolu. Když přišlo na řadu kafe, musela mi máma přinést polštářek pod záda, od tvrďého dřeva už jsem měla kůži celou zarudlou. Máma se celý víkend vyptávala, jestli je to tím, že se mi ta dieta, s kterou jsem začala o Velikonocích, vymkla z rukou. "Ne," lhala jsem, "nejspíš jsem chytila nějakou tropickou nemoc." V neděli večer máma probrečela celé hodiny a já svolila, že s ní v pondělí ráno zajdu k doktorovi. V devět hodin jsme vyrazily autobusem k doktoru Blandto-vi a o půl hodiny později jsem už stála v jeho ordinaci. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a teď mi bylo trapně. Zdalipak na mně poznal, že nemluvím pravdu, když jsem říkala, že můj fyzický stav nemá nic společného s nějakou dietou, ale že musí být způsobený tropickou nemocí. Pokud ano, dobře to přede mnou maskoval. Změřil mi tlak, byl hodně nízký, a poslechl si srdce. "Tohle se mi nechce líbit," přiznal čestně a zahleděl se mi do očí. "Souhlasila bys s tím, abych tě poslal na léčení do nemocnice, Marie?" Až později mi došlo, že mu muselo být jasné, že mám ano-rexii, když považoval za tak důležité zeptat se, jestli souhlasím s léčením v nemocnici. Chtěl se přesvědčit, že mám vůli spolupracovat. "O.K.," viděla jsem, že máma už má zase slzy v očích. Co mi zbývá? Když mě ale dají do nemocnice, brzy zjistí, že nic nejím, a možná mě do toho budou nutit. Máma však vypadala tak vyděšeně, že jsem souhlasila, i když jsem z toho rozhodně žádnou radost neměla. Vyšly jsme do čekárny a vyhlížely sanitku. Mámě se viditelně ulevilo, zatímco mě zachvátila panika. Co se mnou udělají? Pane bože, kdybych tak mohla před tím vším někam utéct. Uniknout tomu ponižujícímu pocitu, že na nic nestačím, a hlasu, který mě pronásleduje dnem i nocí. Máma mě celou cestu do Fakultní nemocnice v Odense držela za ruku, já jenom tupě zírala z okna a myslela na to, jak by se dalo sehnat nějaké projímadlo. Projímavé tabletky byly můj nový prostředek v boji s váhou, fungovaly, jak měly. Jejich vedlejší účinek však bohužel byl, že jsem dostávala příšerné žaludeční křeče. Ordinace byla bílá a studená, po celém těle mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky se mi naježily a já byla najednou jako malé ochmýřené ptáčátko. Sestřička mi změřila tlak, měla jsem 90 na 44, tedy příliš nízký, a teplotu, měla jsem jenom 36 stupňů. Pak vstoupil lékař a zeptal se, co mě trápí. Už v sanitce jsem přemýšlela, jak odpovím. Bylo mi jasné, že nesmím říct, že nemůžu jíst, to by mě hned podezřívali. Místo toho jsem prohlásila, že mě bolí břicho a točí se mi hlava a zeje mi špatně od žaludku. "V poslední době jsi asi hodně zhubla, že?" Váha u doktora Blandta ukazovala 38,5 kilo, což mi udělalo radost, ale podařilo se mi vypadat nešťastně. "No, právě proto jsem přece tady," pousmála jsem se přátelsky. "Hrozně ráda bych byla zase zdravá, že jo, mami?" Podívala jsem se na ni, kývala a já se usmála, abych ji povzbudila. Odvezli mě na oddělení M2 i s mojí malou taškou pověšenou v nohou postele. Vzaly jsme s sebou k doktorovi nějaké oblečení, protože jsme obě tak trochu tušily, že nakonec nejspíš skončím v nemocnici. Můj lékař, který potom dlouhou dobu představoval v mém životě jediný opěrný bod, vešel, aby se se mnou pozdravil. Hned od začátku se mi líbil. Jmenoval se Les-lie - byl hezký, mladý, čerstvý absolvent. Utěšovalo mě, že vypadá tak klidně, to jistě znamená, že mi mohou pomoct. Moje matka seděla na židli u okna, když mě důkladně prohlížel. Ptal se mě na spoustu věcí a já odpovídala pokud možno pravdivě. Moje výhoda byla, že jsem se právě vrátila z Japon-ská, a kvůli tomu měli podezření na nějakou tropickou nemoc namísto anorexie, o kterou vlastně ve skutečnosti šlo Spustila se lavina různých vyšetření, a když doktor konečně z mého pokoje odešel, byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem nic nejedla, a když jsem zaslechla z chodby vozíky rozvážející jídlo, kručelo mi hlasitě v břiše. Zvesela ke mně vešla sestřička s tácem, na kterém se na mě šklebily tři půlky chleba."Játrovku a šunku nemám ráda," zkusila jsem to na ni a odstrčila tác. "Ale no tak, zkus to, Marie." Máma si přisedla blíž k mé posteli. "Dneska ne, mami, sním jen ten chleba s vajíčkem " Vypadala spokojeně, i když jsem rychle dala pryč žloutek a setřela nožem z chleba máslo. Panečku, to byla ale dobrota Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla chleba s vajíčkem. "Pročs to nesnědla?" sestřička se na mě udiveně podívala "Bolí mě břicho," usmála jsem se. S pochopením přikývla a já spokojeně zavřela oči. S tou to tedy bude snadné!
 


Komentáře

1 didushiQ didushiQ | Web | 31. ledna 2011 v 14:09 | Reagovat

toto je krásna kniha :) ja som ju čítala asi 100 krat...proste best :)...cute blog nechces spriatelit ??

2 own-ana-world own-ana-world | Web | 31. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

[1]: úžasná :) bola som z nej nadšená :) a jasné, rada sa spriatelim :)))

3 didushiQ didushiQ | Web | 1. února 2011 v 20:24 | Reagovat

[2]:  tak si ta pridavam k sb-ckam :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools