Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Leden 2011

Vím jak chutná vzduch - 6.časť

31. ledna 2011 v 13:17 Knihy
René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret. Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni. "Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samozřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc. Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé době přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydělávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dalším zákazníkům. Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegyně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, často jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala. "Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila. "Ale to je skvělé. Na jak dlouho?" "Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. "Stalo se něco?" V jejím hlase byly slyšet obavy. "Ne, jenom se chci vrátit domů." Myšlenky mi vířily hlavou. Měla bych jí snad říct, že se necítím dobře? Ne, to by jí jenom přidělalo starosti. Měla jsem letět za 14 dní a to už mi třeba bude lip. Když jsme se v telefonu loučily, byla máma celá šťastná, že konečně bude mít dceru zase doma. Naše kontakty byly v posledních třech měsících dost řídké. Snažila jsem se jim vyhýbat, stejně jako styku s ostatními lidmi. Nejradši bych byla pořád sama a vymýšlela nové způsoby, jak zhubnout. Brzy jsem pochopila, že na zvracení moc nejsem. Bolelo mě z toho v krku a ještě hodiny poté jsem měla zarudlé oči. Pokud jsem nechtěla přibrat, nezbývalo mi tedy nic jiného než nejíst. Párkrát jsem několik dní jedla normálně, ale na váze to bylo okamžitě vidět. Druhý den ráno jsem zavolala Cathy a řekla jí, že poletím domů, a že bychom se tedy měly před odjezdem finančně vyrovnat. Zdálo se mi, že se jí ulevilo. Konečně odjedu, takže už nebudou muset cítit zodpovědnost za někoho, kdo vypadá jako vězeň z koncentráku. Ne že by to vypadalo, že nějakou odpovědnost cítí, právě naopak. Místo aby se mě zeptali, proč to zašlo až tak daleko, zajímalo je jenom, kdy budu konečně zase natolik zdravá, abych mohla pracovat. Rozhodně jsme se neloučily se slzami v očích, a když jsem jela výtahem dolů, byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne. Z mé strany to bylo jediné správné rozhodnutí, potřebovala jsem se dostat domů, jestli jsem měla přežít. Posledních pár dnů jsem prožila jako ve vzduchoprázdnu, potkávala jsem se s lidmi a loučila se s nimi, ale myšlenkami jsem byla úplně někde jinde. René brečel, když mě viděl naposledy. Měla jsem na sobě přiléhavé body a legíny, měl z toho šok Zpáteční let proběhl dobře. Vedle mě seděl příjemný mladý muž, který mě celou cestu bavil. Netrvalo dlouho a zeptal se, co mi je. "Mám něco se žaludkem," odpověděla jsem a odvrátila pohled. Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co mi vlastně je. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by vypadal jako já, a jasné mi bylo jenom to, že se nedokážu kontrolovat, když myslím na jídlo. Carsten, tak se můj spolucestující jmenoval, si s radostí vzal malé občerstvení, co mi donesli, kromě jablka, které jsem si nakrájela na osm dílků. Vlastně ani přesně nevím, kdy mě tahle mánie krájet si jídlo popadla, ale všechno jsem si musela nakrájet. Pokud možno na co nejmenší kousíčky. Abych nevypadala divně, omezovala jsem se na veřejnosti, jako tady, na osm kousků. Malá sousta jsem pečlivě rozžvýkala a často jsem jedla jedno jablko celou hodinu. "Jespere," zvolala jsem nadšeně, odhodila kufry a vrhla se mu kolem krku. Slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Kastrupu a odveze mě za matkou do Odense. "To snad nemůže být pravda, jak to vypadáš," vyletělo z něj. Z jeho tváře jsem vyčetla znechucení a nejradši bych někam zalezla. Celou cestu domů mlčel. Předtím měl za přítelkyni krasavici, a teď jeho holka vypadá jako oloupaný chřest. Dával jasně najevo, že o něco takového nestojí. Kdybyste věděli, jak moc mě bolelo, že můj vzhled je pro něj o tolik podstatnější než to, co je uvnitř. Byla jsem přece pořád ta stará Marie, teď jenom trochu zatlačená do pozadí. Jen občas se dostala ke slovu, ale jinak byla spíše uzavřená a tichá. Nikdo mi nerozuměl, ani já sama! "Mami!" Vyskočila jsem z auta, když jsem před domem uviděla matku. Moje milovaná máma, po které se mi tak strašné stýskalo. Vrhla jsem sejí do náruče a ona mě k sobě dlouho tiskla. Zavrtala jsem se obličejem do jejích nádherných vlasů a smáčela je slzami. I její dech přešel brzy do popotahování, odtáhla se a poďívala se na mě. "Marie, ty jsi nemocná!" Se slzami v očích jsem přikývla a přivinula své hubené tělo k jejímu. Rukama mi přejížděla po zádech a její pláč zesílil. "Co se to s tebou proboha stalo?" "Nevím, mami," pobrekávala jsem a sedla si doprostřeď příjezdové cesty. Konečně jsem se dostala domů a tělo už nevydrželo ten nápor. Jesper mi pomohl zpátky na nohy a dovedl mě k bohatě prostřenému stolu. Posadila jsem se na zahradní lavičku a dívala se, co všechno přichystala k obědu. Jak jen můžu působit matce takový zármutek? Udělala pro mě první poslední, a já si teď přijedu a celý její svět je rázem v troskách. Styděla jsem se a během celého oběda, který pro mě sestával z půlky krajíčku tmavého chleba a sklenice vody, jsem koukala do stolu. Když přišlo na řadu kafe, musela mi máma přinést polštářek pod záda, od tvrďého dřeva už jsem měla kůži celou zarudlou. Máma se celý víkend vyptávala, jestli je to tím, že se mi ta dieta, s kterou jsem začala o Velikonocích, vymkla z rukou. "Ne," lhala jsem, "nejspíš jsem chytila nějakou tropickou nemoc." V neděli večer máma probrečela celé hodiny a já svolila, že s ní v pondělí ráno zajdu k doktorovi. V devět hodin jsme vyrazily autobusem k doktoru Blandto-vi a o půl hodiny později jsem už stála v jeho ordinaci. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a teď mi bylo trapně. Zdalipak na mně poznal, že nemluvím pravdu, když jsem říkala, že můj fyzický stav nemá nic společného s nějakou dietou, ale že musí být způsobený tropickou nemocí. Pokud ano, dobře to přede mnou maskoval. Změřil mi tlak, byl hodně nízký, a poslechl si srdce. "Tohle se mi nechce líbit," přiznal čestně a zahleděl se mi do očí. "Souhlasila bys s tím, abych tě poslal na léčení do nemocnice, Marie?" Až později mi došlo, že mu muselo být jasné, že mám ano-rexii, když považoval za tak důležité zeptat se, jestli souhlasím s léčením v nemocnici. Chtěl se přesvědčit, že mám vůli spolupracovat. "O.K.," viděla jsem, že máma už má zase slzy v očích. Co mi zbývá? Když mě ale dají do nemocnice, brzy zjistí, že nic nejím, a možná mě do toho budou nutit. Máma však vypadala tak vyděšeně, že jsem souhlasila, i když jsem z toho rozhodně žádnou radost neměla. Vyšly jsme do čekárny a vyhlížely sanitku. Mámě se viditelně ulevilo, zatímco mě zachvátila panika. Co se mnou udělají? Pane bože, kdybych tak mohla před tím vším někam utéct. Uniknout tomu ponižujícímu pocitu, že na nic nestačím, a hlasu, který mě pronásleduje dnem i nocí. Máma mě celou cestu do Fakultní nemocnice v Odense držela za ruku, já jenom tupě zírala z okna a myslela na to, jak by se dalo sehnat nějaké projímadlo. Projímavé tabletky byly můj nový prostředek v boji s váhou, fungovaly, jak měly. Jejich vedlejší účinek však bohužel byl, že jsem dostávala příšerné žaludeční křeče. Ordinace byla bílá a studená, po celém těle mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky se mi naježily a já byla najednou jako malé ochmýřené ptáčátko. Sestřička mi změřila tlak, měla jsem 90 na 44, tedy příliš nízký, a teplotu, měla jsem jenom 36 stupňů. Pak vstoupil lékař a zeptal se, co mě trápí. Už v sanitce jsem přemýšlela, jak odpovím. Bylo mi jasné, že nesmím říct, že nemůžu jíst, to by mě hned podezřívali. Místo toho jsem prohlásila, že mě bolí břicho a točí se mi hlava a zeje mi špatně od žaludku. "V poslední době jsi asi hodně zhubla, že?" Váha u doktora Blandta ukazovala 38,5 kilo, což mi udělalo radost, ale podařilo se mi vypadat nešťastně. "No, právě proto jsem přece tady," pousmála jsem se přátelsky. "Hrozně ráda bych byla zase zdravá, že jo, mami?" Podívala jsem se na ni, kývala a já se usmála, abych ji povzbudila. Odvezli mě na oddělení M2 i s mojí malou taškou pověšenou v nohou postele. Vzaly jsme s sebou k doktorovi nějaké oblečení, protože jsme obě tak trochu tušily, že nakonec nejspíš skončím v nemocnici. Můj lékař, který potom dlouhou dobu představoval v mém životě jediný opěrný bod, vešel, aby se se mnou pozdravil. Hned od začátku se mi líbil. Jmenoval se Les-lie - byl hezký, mladý, čerstvý absolvent. Utěšovalo mě, že vypadá tak klidně, to jistě znamená, že mi mohou pomoct. Moje matka seděla na židli u okna, když mě důkladně prohlížel. Ptal se mě na spoustu věcí a já odpovídala pokud možno pravdivě. Moje výhoda byla, že jsem se právě vrátila z Japon-ská, a kvůli tomu měli podezření na nějakou tropickou nemoc namísto anorexie, o kterou vlastně ve skutečnosti šlo Spustila se lavina různých vyšetření, a když doktor konečně z mého pokoje odešel, byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem nic nejedla, a když jsem zaslechla z chodby vozíky rozvážející jídlo, kručelo mi hlasitě v břiše. Zvesela ke mně vešla sestřička s tácem, na kterém se na mě šklebily tři půlky chleba."Játrovku a šunku nemám ráda," zkusila jsem to na ni a odstrčila tác. "Ale no tak, zkus to, Marie." Máma si přisedla blíž k mé posteli. "Dneska ne, mami, sním jen ten chleba s vajíčkem " Vypadala spokojeně, i když jsem rychle dala pryč žloutek a setřela nožem z chleba máslo. Panečku, to byla ale dobrota Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla chleba s vajíčkem. "Pročs to nesnědla?" sestřička se na mě udiveně podívala "Bolí mě břicho," usmála jsem se. S pochopením přikývla a já spokojeně zavřela oči. S tou to tedy bude snadné!

what to do?

31. ledna 2011 v 13:08 daily news
Holčičky moje, dlho som sa nehlásila, viem Hektické dni stále pokračujú, jesť musím, tak ako som písala stále Mám pocit, že to každú chvíľu vzdám a prestanem s tým....už som pribrala skoro kilo z toho ako MUSÍM jesť, ,,lebo som MOC chudá" ak som aj bola, už nie som, lebo je tam TO JEDNO kilo toto je hodné cvokárne ak sa aj ja náhodou vzdám, vedzte, že VÁS kočky moje zlaté, budem podporovať nadalej ľúúúúbim vás
PS:Nezabudnite sa pridať poslať odporúčania do našej skupiny na FB-OWN ANA WORLD: --> TU <--

HELP!!!!

17. ledna 2011 v 14:48 daily news
zlatíčka asi sa už zosypem.... zdravotné problémy neprestali, diagnoza neurčená,ale liečba nasadená ZAČAŤ JESŤ!!! už som vám písala,ako mi všetci dookola omielajú, že som prísliš chudá ale toto ma už zabilo.... teraz mama nado mňou pomaly stojí a čaká kým dačo zjem.. núti ma jesť na obed omnoho viac ako som jedávala a ako vládzem a ked jej poviem, že som už plná argumentuje to tým, že mám stiahnutý žalúdok a potrebujem sa najesť normálne asi sa zbláznim  neviem vôbec ako to mám riešiť pomôžte mi prosím 

Tri fatálne mýty o chudnutí: Tomuto neverte!

12. ledna 2011 v 13:57 Chudnutie
Rozhodli ste sa v novom roku zlepšiť svoju životosprávu a schudnúť? V tom prípade ste určite pri hľadaní informácií ako najefektívnejšie zhodiť narazili na mnoho "zaručených" rád, poloprávd a nezmyslov, ktoré sú všeobecne rozšírené. Pozrime sa preto na tie najčastejšie ,,zaručené" rady a načerpajme pravdivé informácie.

Prvý mýtus: Čím viac ovocia, tým lepšie

Mnohí máme už odmalička zafixované, že ovocie je zdravé a máme ho jesť čo najviac. Katarína Skybová  z Inštutútu kompliment k tomu hovorí: "Ovocie je samozrejme dôležitou súčasťou zdravého jedálnička, ale mali by sme si strážiť nielen jeho množstvo, ale i druh ovocia a tiež stupeň zrelosti, najmä pokiaľ sa snažíme schudnúť.
Pri redukčnej diéte je vhodné príjem ovocia kontrolovať tak, aby neprekročil 150 až 200 gramov denne. Ovocné dni vôbec nie sú vhodné." Vyhýbať by sme sa mali ovociu prezretému, konzervovanému a sušenému, pretože obsahuje vyšší podiel jednoduchých sacharidov. Tie by mali v redukčnom jedálničku tvoriť iba 5 % z celkového množstva prijatých sacharidov.

Druhý mýtus: Pri chudnutí musíme vynechať pečivo

Iste ste sa stretli s diétami, ktoré radia vynechať pečivo. Čo je na tom pravdy? "Vylúčenie chleba a pečiva z jedálnička v období chudnutia nemá svoje opodstatnenie, aj keď to niektoré diéty radia. Vhodný je chlieb a pekárenské výrobky, ktoré majú priaznivý obsah energie i vysokú biologickú hodnotu a dokážu dobre zasýtiť. Chlieb a pečivo by mali byť každodennou a pravidelnou súčasťou redukčného jedálnička bez výčitiek svedomia," hovorí Katarína Skybová.
Ideálny je chlieb alebo pečivo na raňajky a olovrant, pre ženy jedna porcia (50 - 60 gramov podľa druhu, čo zodpovedá krajcu chleba, celozrnnému rožku alebo kaiserke), pre mužov až dve porcie. Pekárenské výrobky dodajú energiu pre aktívnu fázu dňa. "Ako posledné jedlo dňa však pečivo pri znižovaní hmotnosti neodporúčame, najmä nie v začiatkoch redukčnej diéty. Navečer nám najlepšiu službu urobí kombinácia bielkoviny so zeleninou."

Tretí mýtus: Ryžové chlebíky a ďalšie extrudované potraviny sú diétne

Aj keď chlieb a pečivo sú pre redukciu váhy vhodné, iné je to s trvanlivými potravinami typu knäckebrot, ryžové chlebíky, burizóny, cornflakes alebo raňajkové cereálie. Tieto potraviny obsahujú málo vody, preto je v nich energia viac koncentrovaná (okolo 1500 kilojoulov a viac na 100 gramov) a majú tiež vysoký glykemický index. "Jeden kúsok je ľahučký a pôsobí, ako by sme nič nejedli, preto málokomu postačí iba pár plátkov s odpovedajúcim množstvom energie.
Práve pre tento nízky sýtiaci efekt a vysoký glykemický index knäckebrot a ryžové chlebíky nie sú vhodné nielen pri redukcii, ale ani pri udržiavaní hmotnosti," hovorí Katarína Skybová. Glykemický index ryžových chlebíkov je dokonca vyšší než má čokoláda. Tieto potraviny sú preto skôr vhodné na rýchle doplnenie energie po namáhavom tréningu u športovcov alebo po náročnej fyzickej práci.

Ako rýchlo zahnať hlad?

12. ledna 2011 v 13:53

Baby píšte, akým spôsobom zaháňate ten najvačší hlad!


Vím jak chutná vzduch - 5.časť

12. ledna 2011 v 13:40 Knihy
Celé tělo jsem měla po letu rozlámané a v břiše mi kručelo hladem. Před 20 hodinami jsem se rozloučila s matkou a od té doby jsem snědla jenom dva krajíčky chleba. Zahlédla jsem vývěsní štít McDonalďs a myšlenka na jeden cheesburger s hranolky byla až příliš lákavá. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Jak se zástup lidí přede mnou zkracoval, byla jsem si čím dál méně jistá, co si mám objednat. Není to příliš hloupé nacpat do sebe tolik kalorií po několika měsících odříkání? "Dejte mi, prosím, velkou colu light," slyšela jsem se objednávat, když jsem konečně byla na řadě. Vzala jsem ji do ruky, vyšla na ulici a rozplakala se. Co to se mnou je, proč nemůže být všechno jako dřív? Co to je za hlas, co se mi uhnízdil v hlavě a poroučí mi, že nesmím jíst? Potřebuju pomoc, pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vracela do hotelu s colou v jedné ruce a s cigaretou v druhé. Ale ještě než jsem za sebou zabouchla dveře hotelového pokoje, přesvědčila jsem sama sebe, že teď nemůžu přestat. Trvalo mi pět měsíců, než jsem zhubla sedm kilo, a ani mě nenapadne, abych to všechno za 14 dní zničila. Navíc se mi líbilo, že cítím pod kůží žebra a že mi vystupuje kyčel, když ležím na boku. Dávalo mi to takový pocit moci, jaký jsem předtím nikdy nepoznala. Ve škole mě vždycky spolužáci šikanovali, bylo to dost zlé a já pořád toužila, aby mě brali takovou, jaká jsem. A nyní tu konečně bylo něco, kde jsem hlavní slovo měla já. Mám teď skutečnou moc a byla by hloupost to zahodit, přemítala jsem, když jsem šla spát. "Vypadáš prostě skvěle, Marie!" rozplývala se Cathy, když jsem přišla do kanceláře. "Nezdá se ti, že už jsem zhubla moc?" zkusila jsem to opatrně. "Ne, takhle je to výborné, co myslíš, Koro?" Naše druhá bookerka, která sama vypadala jako anorektička, se na mě usmála. "Jo, teď ses perfektní." Když jsem večer jela z kanceláře domů, rozplývala jsem se štěstím. Tak to všechno skutečně stálo za to, nemohla jsem se dočkat, až zase půjdu pozdravit své zákazníky. Moji radost však brzy vystřídala frustrace, když jsem uviděla, jak mi běží naproti René. Zatočil se se mnou dokola a já výskala blahem. Ten je ale úžasný, říkala jsem si a pevně ho objala. Jak mu, proboha, říct, že jsem se rozhodla chodit dál s Je-sperem, a s ním se tedy musím rozejít? Najednou jsem si nebyla jistá už vůbec ničím, koho vlastně miluju a proč. Jasné mi bylo jenom jedno: ten stres, že se stejně jednou budu muset rozhodnout, už zkrátka dál nevydržím. V letadle jsem přemýšlela o tom, jestli vůbec někoho z nich mám ještě ráda. Cítila jsem, že nemám chuť je zahrnovat láskou teď, když se všechny moje myšlenky soustřeďují na jídlo. Pokud šlo o Jespera, mohla jsem rozhodnutí prozatím odložit, než zas pojedu domů, koneckonců jeho dopisy mi přece vždycky alespoň trochu zahřály moji vyhlaďovělou duši. "Ses si jistá?" zeptal se René, když jsem mu pověděla, jak jsem se nakonec rozhoďla. Viděla jsem, že má v očích slzy a v krku knedlík. "Jo." Uhnula jsem raději pohledem. Jenom jestli jsem si vybrala dobře, sakra, je to všechno na nic. René vstal a odešel z bytu a já běžela do koupelny a zvracela. Smyla jsem si zvratky z brady a zírala na svoje zarudlé oči. "Sakra práce, zatraceně!" řvala jsem a mlátila pěstí do stolu. Strhala jsem ze sebe oblečení a vytáhla váhu. Ručička ukazovala na 42 kilo. Pane jo, 42 kilo, to snad ani nemůže být pravda. Koukala jsem do zrcadla a viděla, že můj pevný zadek a kulaté tvářičky jsou pryč. Pod nyní už dost malými prsy mi vyčuhovala žebra a kyčelní kosti mi málem trhaly tenkou kůži na břiše. Cítila jsem při tom odpor i obdiv zároveň, kdo by řekl, že to skutečně dokážu. O.K., ztratila jsem Reného, ale na druhou stranu vážím 42 kilo. "Nějak to přece musí jít," říkala jsem si cestou do kuchyně a namíchala si vodku s tonikem. Normálně jsem pila vodku jenom s colou light, ale teď mi cola došla. Sedla jsem si na gauč a natáhla své hubené nohy. Věděla jsem, že mi bude hrozně chybět, ale na druhou stranu už jsem prostě nebyla schopná s někým žít. Myšlenka na sex mě naplňovala hnusem, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal."Jsi moc hubená, Marie," pošeptala mi zákaznice z Triumphu, aby to ostatní na castingu neslyšeli. "Co prosím?" podívala jsem se na ni překvapeně. Co tím myslí, že jsem moc hubená, vždyť přece vypadám skvěle. "Příliš se ti zmenšily prsa a jsou ti vidět žebra!" Měla jsem pocit, že omdlím. Snědla jsem za celý den jenom jedno jablko a z jejích slov se mi stáhl žaludek. "Tak trochu přiberu, no," zkusila jsem to, ale ona zavrtěla hlavou. Přehlídka byla za 14 dní a i mně bylo jasné, že bych nestihla přibrat těch pět kilo, které mi chyběly, abych se dostala na stejnou váhu, jakou jsem měla při té minulé. Ostatní modelky si mezi sebou něco šeptaly, beztak slyšely, co mi zákaznice řekla, a já se co nejrychleji zase oblékla. Dobře placená zakázka je v háji. Zatracená práce. Ve vlaku cestou zpátky nikdo nic neříkal. Ostatní holky z agentury na mě jenom koukaly a mlčely. Poprvé mě nenapadalo nic vtipného, co bych mohla říct. No ano, jsem moc hubená, ale co'mám dělat? Nedokázala jsem se přimět sníst za den něco víc než dvě jablka a spotřebovat balíček žvýkaček. Když jsem to zkoušela, skončilo to tím, že jsem všechno vyzvracela. Moc hubená! Když jsem se vrátila do kanceláře, Cathy si mě pátravě prohlížela s kyselým výrazem ve tváři. Zákaznice, která si dělala velké starosti o moje zdraví, jí už volala. "Promiň," popotahovala jsem. Dobrá práce znamenala i slušné peníze pro ně, takže jsem chápala, že má vztek. "Budeš prostě muset přibrat, Marie," prohlásila vyčítavě. "No jo," přikyvovala jsem zúčastněně a v hloubi duše ji posílala do horoucích pekel. Jako by snad sama předtím neříkala, že mám zhubnout. Nána jedna pitomá, říkala jsem si v duchu, když jsem s deskami v podpaží opouštěla kancelář. Večer jsem napsala Jesperovi dlouhý dopis, jak jsou na mě v agentuře zlí a jak moc mi on a rodina scházejí. si teď novou zábavu: chodila jsem hodiny po obchodech a pídila se po všem s označením light. Půl hodiny cesty pěšky od mého bytu byl obchůdek se zdravou výživou, kde měli koláčky bez cukru. Každý den jsem si tam pro jeden došla. Když jsem ho přinesla domů, rozdělila jsem ho na čtyři kousky, které jsem pak jedla během celého dne. Tenhle koláček bez cukru mi teď nahradil jablka.

Hrozné obdobie :(

12. ledna 2011 v 12:48 daily news
Ach kočky, dnes som behala po samých vyšetreniach po doktoroch Každý mi vravel, že som nenormálne chudá, že mám pribrať, inak sa mi ani nečudujú,aké mám problémy, ale to nie je pravda! Vôbec nie som tak chudá! POtrebovala by som ešte pár kíl dole, hlavne zo stehien a zadku... Vôbec nie som taký extrém,ako mi všetci vravia I mamina kolegyňa v práci mi stále dookola rozpráva o mejej postave, ale mňa to štve, pretože to tak nie je... a ked jej poviem, že nechudnem, tak mi neverí... Už ma to takto fakt nebaví!Jediný, kto ma ako tak chápe..teda ani možno nie, ale nerobí mi scény, je môj priateľ. Ešte že ho mám, inak by som to tu už psychicky nezvládla. A teraz ešte k tomu staršne veľa učenia do školy, čiže stres sám o sebe.. A ked som v strese, zase budem jesť! Baby, kopnite ma do hlavy prosím! Ste jediné, kto mi môže pomôcť!

Chudnutie po sviatkoch

7. ledna 2011 v 11:10 Chudnutie
Štatistický priemer sviatkov sú dve kilá nadváhy. Pokiaľ aj v lete chcete vyzerať šik a na jar si obliecť svoje obľúbené nohavice, kilá musia dole. Prečítajte si najspoľahlivejšie rady, ako sa zbaviť dôsledkov prejedania testované aj na celebritách. Navyše bez radikálnych stresových skokov, ktoré sú aj tak dobré iba na jojo efekt.

Pite správne nápoje

Nezdá sa to, že aj malý pohárik páleného vie telu zasadiť zdrvujúcu porážku v boji s líniou. Sú v ňom prázdne kalórie a priznajme si, cez sviatky sa štrngalo častejšie, ako inokedy. Na tento druh zoštíhľujúcej terapie pristúpila aj známa vymetačka barov Paris Hilton, ktorá po novom roku vyhlásila, že už neznesie chuť alkoholu, keď sa dozvedela, čo robí s krásnou líniou a pre rok 2011 vyhlásila stop pitiu. Aby ste boli v obraze, napríklad deci piva vám pripíše 180 kJ, vína 400 kJ a deci destilátu 950 kJ! Nehovoriac o potrebe niečím zajedať a zapíjať. Striehnuť treba najmä na sladké limonády a sladené nápoje. Ich obmedzením a výmenou za čistú vodu nielenže ušetríte pekných pár drobných, ale môžete do roka a do dňa schudnúť pekných pár kilogramov bez námahy.

Žujte žuvačku

Aj takáto maličkosť môže poslať tuky z Vianoc kade ľahšie. Tejto vcelku bezbolestnej a príjemnej metóde holduje aj známa Playmate Pamela Anderson, ktorá má veľké naozaj len to, čo potrebuje. Odborníci k jej fitnes programu nabalili aj poriadnu zásobu žuvačiek. Žuvačky bez cukru sú priam darom z nebies. Kto denne žuje žuvačku, môže do roka stiahnuť svoju váhu o päť kilogramov. Žuvaním sa totiž aktivizuje celé telo a látková premena sa zvýši o 20 percent. Spaľovať teda budete jedna radosť.

Večer opatrne

Pred spaním telo zbytočne nezaťažujte a platí, že ráno múdrejšie "večerať". Podľa odborníkov na dietológiu by sme nemali ísť do perín najedení. Ani kvílivé zvuky žalúdka nie sú dobrou uspávankou, ale rozhodne pri chudnutí zabudnite na večerné, či nebodaj nočné nájazdy do chladničky. Pravidla, že "kto spí, ani jesť nepýta" sa drží aj Christina Agiulera, ktorá už po piatej hodine večer zvykne piť iba vodu.

Raňajkujte

Spoľahnúť sa na to, že po sviatkoch si dáte pôstne rána je cestou, ktorá neprinesie vytúžený efekt zoštíhlenia, hoci si celé doobedie pokazíte hladom. Telo po spánku potrebuje doplniť predovšetkým uhľohydráty, ktoré sú obsiahnuté v obilninách. Aj bielkoviny naštartujú váš deň do sýtosti, bez zbytočného prejedania. Mlieko a chudá šunka sú vaši priatelia. Toto pravidlo už pochopil aj celý Hollywood.

Nehlcte

Číňania patria k najštíhlejším národom na svete nielen vďaka zloženiu ich stravy, ale aj kvôli paličkám. Systémom jedno zrnko do pusy a desať naspäť na tanier jedia celkom pomaly, bez náhlenia a ich žalúdok cíti pocit sýtosti omnoho rýchlejšie, ako keď do seba hádžete jeden chod za druhým, v šialenom stresovom tepme. Pokiaľ chcete zhadzovať, stravujte sa v pokoji a stravu dostatočne prežúvajte. Uvidíte, že jej zrazu na pocit sýtosti nepotrebujete až tak veľa a tuk sa stratí ako šibnutím zázračnou paličkou.

Doprajte si pikantné

Sladkého bolo cez sviatky dosť, rovnako ako priberania. Ak chcete spáliť tuky na prirodzenej báze, určite vašej kuchyni pridajte na pikantnosti. Čili, pálivá paprika, čierne aj biele korenie podporujú prirodzené spaľovanie tukov aj niekoľko hodín po jedle, čo je pre ženu poľujúcu na každý gram doslova blahoprajná správa.

Dajte si zelený čaj

Najlepšie pred jedlom. Pretože vďaka tejto šáločke sa podporí odbúravanie tukov. V priemere o 4% viac tuku spálite z jedla po šálke čaju. Možno sú to práve tie, čo by vám spod trička vykúkali ako negustiózne faldy. Zelený čaj má aj antioxidačné účinky, protirakovinové látky a okrem toho, že počas zimy zohreje, má zázračnú schopnosť termogenézy, teda mení kilojouly na teplo.

Hýbte sa

Darmo budete jesť dve lentilky denne, ak váš výdaj energie bude ešte menší. Preto je základom každého chudnutia pohyb. Zabudnite na pohodlie a cestu do práce absolvujte pešo, cez víkend skúste športovať a zapíšte sa na nejaké pohybové aktivity. Tento spôsob chudnutia vám zabezpečí nielen zdravé telo a ducha, ale aj adekvátnu postavu bez jojo efektu.

Ikona anorexie sa vyhladovala na smrť!

7. ledna 2011 v 11:05 daily news
Na kosť vychudnutá francúzska modelka Isabelle Caro (28), ktorá bola postavou kampane proti anorexii, je mŕtva. Zomrela už 17. novembra, informovala v stredu 29. decembra 2010 švajčiarska internetová stránka 20min.ch v správe s titulkom  "Ikona anorexie sa vyhladovala na smrť".
Caro podľa stránky zomrela "na následky svojej choroby". Presná príčina úmrtia však nie je známa. Smrť modelky potvrdil na svojej stránke aj jej priateľ, švajčiarsky spevák Vincent Bigler. Podľa neho prišla do nemocnice so zápalom pľúc.
Isabelle Caro sa stala slávnou v roku 2007, keď si ju do svojej kampane "Nie anorexii" vybral známy fotograf Olivier Toscana. Kontroverzné zábery v Taliansku zakázali so zdôvodnením, že sú v rozpore s tamojším reklamným kódexom.
Caro trpela anorexiou od 13 rokov. Pri svojej výške 165 centimetrov vážila v roku 2006 iba 25 kilogramov, vtedy dočasne upadla do kómy. Začiatkom tohto roka oznámila úmysel bojovať so svojou chorobou a tvrdila, že znovu dosiahla hmotnosť 42 kilogramov. Či to tak skutočne bolo, však nikto nevedel...

FACEBOOK

5. ledna 2011 v 14:00 daily news
holčiny mojeee, mám pre vás jedne návrh kedže sme predpokladám všetlky na facebooku a po prehľadaní niektorých skupín som sa dopracovala k tomu, že bud sú zahraničné,alebo anti ana, vytvorila som jednu pre NÁS own ana world  http://www.facebook.com/#!/group.php?gid=114950571870686   o pridanie do skupiny treba požiadať,aby sa nám tam nevpratal hocikto a nástenka bude ospamovaná všeličím možným,len nie tým, čím má pozývajte aj svoj ekamošky, nech nás tam je čo najviac, teším sa na vás

Vím jak chutná vzduch - 4.časť

5. ledna 2011 v 13:15 Knihy
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stra­nu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už ne­smím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.

"Marie, nezhubla jsi?"

"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak leže­la v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dob­rou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hube­nější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si před­tím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.

Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď Re­né, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se pro­stě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná do­vést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se ko­nečně dočkala úspěchu.

Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovo­lila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.

Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oble­čení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ješ­tě krásnější.

"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.

"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dve­ře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.

"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.




"Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem.

"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.

"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!

Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.

"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o je­ho teplé rameno.

"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a mů­že mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Ja­ponska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - lito­vala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy před­tím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační pro­cházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských věcí.


Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools