Opäť závidím héliovému balóniku,pretože môže vyletieť tak vysoko,ako by som dnes chcela ja...

Vím jak chutná vzduch- posledná časť

22. září 2012 v 16:42 |  Knihy
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důle­žitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Dohodly jsme se s mámou, že s ní pojedu nakupovat. Jezdí­vala jsem s ní každý víkend, hrozně ráda jsem chodila po ob­chodě a prohlížela si potraviny. Dávaly jsme si pak obě smeta­novou zmrzlinu, byl to už takový rituál. A bylo pro mě hodně důležité, že to bylo právě v nákupním středisku Rosengaard. Asi proto, že jsem při jídle mohla sledovat lidi kolem. Čím více živo kolem mě bylo, tím jednodušší pro mě bylo jíst.
Na zmrzlinu jsem se těšila už po cestě autobusem. Měla jsem přesně rozmyšlené, jak velkou zmrzlinu si dám a čím si ji ne­chám posypat. Máma párkrát řekla, že zmrzlinu nechce, to jsem si pak taky nedala. Bylo důležité, že dělala, jako by bylo úplně normální jíst zmrzlinu, i když to bylo v únoru. Když jsme přije­ly z nákupu domů, byl čas na oběd a zase pro mě bylo podstatné, že si máma taky něco vzala. Co byla dospělá, tak nikdy neoběd­vala, takže se musela do oběda nutit, aby přiměla k jídlu i mě.
Od odchodu z nemocnice jsem několikrát zavolala Lesliemu, aby věděl, že jsem v pořádku. To rád slyšel a domluvili jsme
se, že se setkáme v den, kdy budu vážit 48 kilo. Bylo těžké uvěřit tomu, že takový den někdy přijde, ale jednou v noci jsem zažila něco, co znamenalo bod obratu.
Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní. Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějaké­ho člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být? Ne­znala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duch, tak kdo vlastně? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle, a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeo­becně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou září.
"Mami, mami! Umírám!" Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
"Co to proboha říkáš, Marie?"
"Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stát muže na konci tunelu."
Máma vstala a rozsvítila. "Co mám dělat?" zeptala se. Mu­selo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vy­padala vystrašeně.
"Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu."
"To budeš vzhůru celou noc?" zeptala se.
"Jinak to nejde! Nechci umřít!" Dala jsem se do pláče a má­ma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
"No, tak to se musíme udržet vzhůru."
Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem
si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit.
Doslov

Období, které následovalo po tomto rozhodnutí, bylo neuvěři­telně těžké. Do té doby se všechno točilo kolem jídla a já se teď musela snažit, aby můj život naplnilo něco jiného. Brečela jsem skoro každý den a několikrát jsem do toho málem spadla zpátky, ale můj zážitek smrti mě přesvědčil o tom, že lékaři měli pravdu, když říkali, že bych na to mohla umřít.
Když jsem po týdnu vážila 37 kilo, málem jsem se opět pře­stala ovládat, lákalo mě začít dát se znovu do boje a pokračo­vat v hladovění. Naštěstí však někde uvnitř mě bylo malé dítě, které křičelo a dožadovalo se péče. Musela a chtěla jsem být sama na sebe hodná a naučit se, že je jedno, kolik vážím. Hlav­ní je, aby mi bylo dobře.
Máma nemohla uvěřit tomu, že ta noční můra je u konce, i mně samotné to koneckonců trvalo více než měsíc plný bojů, než jsem si byla úplně jistá, že teď už opravdu chci být zdravá. Ale jakmile jsem se definitivně rozhodla, mohla jsem najeď-nou jíst úplně normálně. Bylo to nádherné dát si něco k jídlu a mít z toho požitek. Mnohokrát jsem brečela radostí nad tím, že jsem dostala ještě jednu šanci. Šanci stát se úplným a doko­nalým člověkem.
Dnes je to už jedenáct let, co jsem se vrátila z Japonska. A ko­lik se toho za ty roky stalo! Vdala jsem se, rozvedla, porodila dítě a teď žiju s dvouapůlletou Victorií sama. Až teprve po mnoha letech jsem se odhodlala vypovědět, že mě kdysi dávno málem zabilo neurotické odmítání jídla. Tajila jsem to v pod­statě kvůli tomu, že mi bylo příliš trapné o tom vyprávět lidem v okolí. Neměla jsem odvahu prozraďit jim, že za tou hezkou fasádou byla - a pořád je - velmi zranitelná dívka. Až teprve postupem času jsem díky studiu psychologie pochopila, že jsem taková, jaká jsem, a zeje normální mít jak silné, tak i své slabé stránky.
Při pohledu zvenku to vypadá, že mám v životě všechny předpoklady být šťastná. Zčásti jsem se sama podílela na vy­tváření obrázku mladé ženy, která má život zcela ve svých ru­kou. V některých obdobích byla pravda ovšem úplně jiná, ale většina lidí snad pochopí, pod jakým tlakem se občas každá známá osobnost ocitá. Sedm let jsem moderovala Kolo štěstí a nyní, kdy píšu tento doslov, je to právě pět dní, co jsem se dozvěděla, že tento pořad končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale po pár dnech mě to přešlo a teď už vím, že místo mo­derování budu mít možnost psát, kromě jiného i knížky, o čemž jsem vždycky snila.
Za napsáním této knihy stojí moje současné povolání psy-choterapeutky, které vykonávám vedle práce pro televizi. Ve své praxi jsem se setkala s mnoha mladými dívkami s poruchámi příjmu potravy a doufám, že moje kniha pomůže někte­rým z těch, které jsou nemocné právě nyní. Dále doufám, že v ní příbuzní a další zájemci najdou malé poučení o této kom­plikované nemoci.
Bylo krásné psát tuto knihu, ale zároveň velmi těžké. Muse­la jsem se probírat všemi těmi pocity, které jsem po mnoho let skrývala. Smála jsem se i plakala, ale nejlepší na tom je, že jsem tím udělala skutečnou tečku za svým anorektickým ob­dobím.
Postupem doby jsem došla k poznání, že člověk musí milo­vat sám sebe, aby dokázal milovat ostatní. Mylně jsem se do­mnívala, že získám sebedůvěru díky tomu, že budou lidé obdi­vovat můj zevnějšek. Jenže sebevědomí není to samé jako důvěra v sebe sama, a tak bych chtěla poprosit každého, kdo bude číst tuto knihu, aby se staral o ono dítě, které se nalézá v jeho nitru. Sama jsem zašla až na nejzazší mez, kdy jsem cítila, že nemá cenu žít dál. Dnes jsem však vděčná za to, že jsem nalezla sílu se uzdravit.
Můj partner, Jakob, který mi byl při práci na této knize neu­věřitelnou oporou, se mě občas ptal, zda nejsem ve svém vy­právění až příliš otevřená. Na to jsem mu mohla pouze odpo­vědět, že pokud bych nebyla stoprocentně poctivá, nemělo by to pro mě ani pro vás žádnou cenu. Někdo bude možná šoko­ván absolutně otevřeným líčením mých pocitů, ale život mě kromě jiného naučil jednu věc: člověk je takový, jaký je, a za tím by si měl stát.
 

Vím jak chutná vzduch - 20.časť

14. května 2012 v 13:37 |  Knihy
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Odense, jsem se neví­dala s nikým kromě matky. Dojíždění mi bralo veškerou ener­gii a nikdo mi nenavrhoval, že by mě navštívil. Měla jsem jed­nu kamarádku, bydlela u Faaborgu, seznámila jsem se s ní už dávno. Jmenovala se Karina, taková milá holka, a byla u svěd­ků Jehovových. Jejich pohled na svět jsem sice nikdy nechápa­la, ale ona mi byla sympatická. Řekla jsem si, že nevadí, že věří v něco jiného než já, jen když o tom nebude vykládat ho­diny a hodiny. Líbilo se mi, jak jednala s lidmi, a všichni o ní říkali, že je milá a ochotná.
Samozřejmě, že jsem ji navštívila několikrát u ní doma, ale nad jejich domem jako by visel černý mrak. Nikdo se tam na­hlas nesmál a před každým jídlem se modlili. Já jsem byla od­jakživa věřící, byla jsem zvyklá modlit se před usnutím, ale takhle před jídlem to bylo jiné. Ráda bych ji navštěvovala čas-těji, ale připadalo mi, že to v rodině neradi vidí. Chování jejích rodičů jasně prozrazovalo, že si nemyslí, že bych pro ni byla dobrá společnost. A to dokonce i přes to, že o mně nic nevědě­li, asi byli přesvědčení, že nejsem tak hluboce věřící, jak by člověk podle nich měl být. Většinou jsme si tedy jen volaly a to mi vyhovovalo. Odpadlo tak společné stolování, při kte­rém bych se určitě nevyhnula tomu, že bych toho snědla víc, než kolik bych vlastně chtěla.
Karina chodila o třídu výš a k ní do třídy chodil jeden moc
fajn kluk, jmenoval se Claus. Všimla jsem si ho hned ze začát­ku, co jsem přišla do školy, ale jenom mě napadlo, že by to s ním stálo za to, a hned jsem na něj přestala myslet. Ale teď, když jsem byla zase sama, pořád jsem se na něj Kariny vyptá­vala. Nejenže je hezký, ale je i chytrý a milý, odpovídala. Skvělá kombinace! Vždycky o polední přestávce jsem jenom seděla a mohla si oči vykoukat. Nosila jsem pořád tři vrstvy oblečení, ale váha mi stoupla na 36,5 kilo a cítila jsem, že jeho zájem roste. Každý koneckonců věděl, že jsem byla dvakrát miss Dánska a že jsem žila nějakou dobu v cizině. To, že jsem byla tak hubená, mu zřejmě nevadilo a zanedlouho už jsme si vyměňovali žhavé pohledy.
Uteklo několik týdnů, než jsme spolu prvně promluvili, by­lo to jednoho dne, když jsme na něj cestou domů s Karinou náhodou narazily v autobusu. A netrvalo dlouho, než jsem z něj dostala, zeje sám. Když jsem mu zamávala na rozlouče­nou a šly jsme s Karinou polní cestou domů, byla jsem šťastná. Odpoledne jsem pak snědla dvě housky bez jakéhokoliv pocitu viny. Bylo mi jasné, že nemůžu s někým chodit, dokud vypa­dám takhle, a že bude nutné přibrat. Jinak můžu na Clause za­pomenout. S Karinou jsem o tom nemluvila. Ona byla přece přesvědčená, že trpím nějakou střevní chorobou a že svoji vá­hu nemůžu sama ovlivnit. Chtěla jsem ji poprosit, aby Clauso-vi řekla, že jsem nemocná, ale že už se to pomalu zlepšuje.
Celý zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a doma jsem o něm vyprávěla mámě. Měla ze mě radost a já snědla celou housku nadšená z toho, že už to zase začínám být já. Znovu jsem v sobě objevila cit pro druhé pohlaví, a když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, nepřipadalo mi už ani pomyšlení na sex nijak hrozivé.
Když jsem následujícího dne viděla Clause ve škole, byla
jsem si už jistá, že ho musím mít. Ale jak to mám proboha udělat? Asi by nechtěl chodit s holkou, která vypadá jako tyč­ka od fazolí. Mohl by mít kteroukoliv. Přesto jsem se s ním dál bavila a o pár týdnů později mě pozval k sobě. Bydlel s rodiči ve Faaborgu. Ráno jsem si oblékla bílý svetřík a modré levis-ky. Když jsem vyrážela z domu, byla jsem sama se sebou spo­kojená. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu autobusem.
Byla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů, takže nemusíme mezi lidi. Šli jsme na procházku s jeho psem podél vody a ko­lem páté přišla domů jeho máma a uvařila jídlo. Byla na mě hrozně milá a nevyptávala se, proč jsem tak hubená. Claus jí určitě už řekl, že jsem nemocná, a ona dělala jako že nic, když jsem jedla. Musím přiznat, že jsem toho snědla víc než nor­málně, a kupodivu jsem kvůli tomu neměla žádné výčitky.
Domluvili jsme se, že se sejdeme zase za týden - znovu u něj doma. Neustále jsem na něj myslela, byl tak skvělý, ale jak bych mohla s někým chodit, když vypadám takhle?
Večer před návštěvou jsem dospěla k rozhodnutí, že už se s ním nesmím dál vídat. Zavolala jsem mu, že jsem onemocně­la a že si spolu můžeme promluvit, až mi bude lépe - tak jsem získala čas na rozmyšlenou. Následující dny jsem chodila za školu, abych ho nepotkala.
Dva dny poté, co jsem odmítla jít ke Clausovi na návštěvu, jsem najednou slyšela na příjezdové cestě auto. Podívala jsem se z okna a on to byl Claus v autě svých rodičů. Panebože, co mám dělat? Když otevřu dveře, tak mě možná na uvítanou po­líbí, k tomu jsem neměla odvahu. Hrozně jsem se bála, že se mě bude dotýkat a já to nezvládnu. Šla jsem rychle do koupel­ny, a když se o dvě minuty později ozval zvonek, lehla jsem si na podlahu. Ježíšmarjá, jen aby nešel k oknu. Doplazila jsem se ke sprše a sedla si dovnitř. To už klepal na jedno z oken do
obýváku. Co teď? Snad mě neviděl. Bylo mi to strašně trapné, ale nemohla jsem jít otevřít.
Když jsem slyšela auto odjíždět, dala jsem se do pláče. Proč jsem mu jenom nemohla otevřít? Možná bych ho mohla obe­jmout, ale co potom? Na věky bych ho zadržovat nemohla. Za nic na světě bych mu neukázala svoje ošklivé tělo. Běžela jsem do postele a přetáhla si deku přes hlavu. To to se mnou zašlo pěkně daleko! Když si vezmu, že mi víc záleží na jídle než na tom, aby mi bylo dobře. Pokud brzo nepotkám někoho, kdo mi pomůže, tak se budu muset zabít. Tohle se už dlouho vydržet nedá.

13.5. :)

14. května 2012 v 13:35 |  daily news

wanna be ana? you shold be here!

FACEBOOK SKUPINA-OWN ANA WORLD


Další články


Kam dál

Reklama
Created by MyFitnessPal - Free Weight Loss Tools